Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2655/2025, ze dne 30. 12. 2025:
V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda v situaci, kdy žalobce je jediným dědicem osoby, která spolu s ním nabyla dědictví po jiném zůstaviteli, ve vztahu k němuž je tvrzeno, že v pozůstalostním řízení po něm nebylo v důsledku spornosti projednáno určité aktivum, může takový žalobce žalovat třetí osoby na určení, že sporný majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele (s předpokladem dodatečného projednání pozůstalosti) nebo zda je oprávněn též k žalobě, že mu sporná věc náleží. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srovnej § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází – jak opět zcela správně a výstižně uvedl odvolací soud – z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu. V řízení o pozůstalosti má být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), veškeré jmění zůstavitele patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou zejména nabytí dědictví následným dědicem nebo při odsunutí nabytí práva doložením času či splněním podmínky) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva (rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele), k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023. 20. Řízení o pozůstalosti, jak se odbývá podle nové právní úpravy, účinné od 1. 1. 2014, má za cíl především zjistit, komu svědčí dědické právo (kdo se má stát zůstavitelovým dědicem nebo zda majetek připadne státu jako tzv. odúmrť), potvrdit nabytí dědictví jedinému dědici (státu) nebo vypořádat jmění zůstavitele (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), tj. rozdělit je mezi více dědiců. 21. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o pozůstalosti skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do pozůstalosti. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak do právní moci rozhodnutí o dědictví (jen) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o pozůstalosti jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, jehož závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a uplatní se – mutatis mutandis – i v případě jediného dědice.
Podle § 185 odst. 1 písm. a) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí nabytí jedinému dědici, je-li dědiců více, rozdělí dědictví mezi ně postupem předvídaným v § 185 odst. 1 písm. b) až g) z. ř. s. 23. Stěžejní je v tomto případě vzít na zřetel, že dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice přímo ze zákona (ex lege), a to zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li výjimečně stanoveno jinak (kupř. nabytí dědického práva je podmíněno splněním podmínky nebo doložením času apod.). Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil konkrétní projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podal dědickou přihlášku), ani aby bylo vydáno konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti). Neuplatňuje se tu tedy tzv. princip adiční, tedy že dědictví se nabývá až na základě podaných dědických přihlášek formou odevzdání pozůstalosti dědicům pravomocným rozhodnutím soudu (kdy v době mezi úmrtím zůstavitele a odevzdáním dědictví dědici či dědicům tu v takovém případě přetrvává tzv. ležící pozůstalost a na pozůstalostní majetek se v zásadě hledí, jako by patřil ještě zůstaviteli), nýbrž zákonodárce, obdobně jako tomu bylo v případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013, zakotvil princip delační. Okamžik nabytí dědictví tak i podle nynější zákonné koncepce nastává již samotnou smrtí zůstavitele, který je shodný s nápadem dědického práva, srov. § 1479 o. z., podle něhož dědické právo vzniká smrtí zůstavitele [srovnej ve starší teorii TILSCH, Emanuel. Rakouské právo občanské: Právo dědické. Praha: Všehrd, 1911, s. 8, v novější pak FIALA, Roman, BEEROVÁ, Kamila. In FIALA, DRÁPAL a kol: Občanský zákoník IV., 2015, s. 30 (§ 1479 ObčZ). Také další autoři vycházejí z toho, že smrt zůstavitele je (jediný) okamžik, kterým dědic jako subjekt dědického práva (§ 1475 odst. 3 o. z.) získává pozici dědice, srov. MELZER, Filip. § 1479. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 107, marg. č. 9.)]. 24. K uvedenému závěru se hlásí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, která doplňuje, že dědické právo ve smyslu § 1475 o. z., jež dědici vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.), není právem na pozůstalost bez dalšího. Dědické právo je jen titulem k nabytí pozůstalosti, neboť zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí (pozůstalostního) soudu, tj. ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020), což samozřejmě platí s výhradou případných nároků tzv. oprávněného či pravého dědice. Podle výsledků dokazování je to právě žalobce, který je v konečném důsledku – uvažováno z pohledu doby, kdy rozhodoval odvolací soud v této věci – jediným dědicem (po zůstaviteli a po Martě Votavové), tedy osobou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví usnesením pozůstalostního soudu. Současná právní úprava (s výjimkou případu, kdy je nepatrný majetek zůstavitele za současného zastavení pozůstalostního řízení vydáván vypraviteli pohřbu či státu) totiž po smrti zůstavitele nepočítá s tím, že by tu nebylo kontinuity mezi právním postavením zůstavitele a jeho dědice (tedy např. že by pozůstalost nebo její /neprojednaná/ část stále patřila zemřelému zůstaviteli nebo že by dokonce byla tvořena věcmi tzv. bez pána). 25. Je zřejmé, že dědické právo i nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o. z.), k tomu podrobněji srovnej závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000. Děděním tedy vstupuje jediný dědic zemřelého [za něhož ve vztahu k Vlastimilu Votavovi je třeba nyní považovat i jeho syna a nynějšího žalobce Kamila Votavu, jenž byl současně jediným dědicem po své posléze zemřelé matce Martě Votavové, která byla jinak druhou dědičkou po zůstaviteli] do všech jeho práv (i povinností).
Ustálená soudní praxe dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá zpětně ke dni smrti zůstavitele, dědici (nyní osoby spravující pozůstalost) jsou oprávněni uplatnit např. nárok na vydání bezdůvodného obohacení dokonce i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že dědic zůstavitele (dnes za podmínky, že spravuje pozůstalost) je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srovnej výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000). I v právě popisovaných (a judikatorně ustálených) případech uplatňuje rovněž nárok někdo, komu ještě nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Tím spíše (argument logického výkladu a minori ad maius) je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem po právní moci usnesení o dědictví (kdy tu již ve spojení s děděním žalobce po jeho matce na základě pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu panuje jistoty o tom, kdo je dědicem Marty Votavové a tím i zprostředkovaně, že v současné době je jediným právním nástupcem obou zemřelých právě žalobce). Je přitom třeba zdůraznit, že otázka aktivní věcné legitimace žalobce, coby jediného dědice v předmětném sporu závisí na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem Marty Votavové, a tedy že je nyní oprávněn domáhat se těch práv, která smrtí zůstavitele a nyní i Marty Votavové, nezanikla. Lapidárně řečeno na žalobce bylo třeba v době rozhodování odvolacího soudu pohlížet jako na jediného dědice po Vlastimilu Votavovi, který nabyl veškerá aktiva pozůstalosti, ať už byla v pozůstalostním řízení výslovně projednána či nikoliv. Možno jedině dodat, že předmětné nemovité věci nemohly být v pozůstalostním řízení po Vlastimilu Votavovi projednány dokonce ani tehdy, kdyby o tomto aktivu mezi tehdejšími dědici (žalobcem a jeho matkou) spor nevznikl, neboť judikatura v zásadě zapovídá, aby byla jako aktivum projednána nemovitá věc, která nebyla v katastru nemovitostí evidována ve prospěch zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněné pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud své závěry opíral i o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, pak nebral náležitě v úvahu, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí (stejně jako v dalších rozhodnutích týkajících se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť rozhodnutí vycházejí z dřívější obsahově odlišné procesní úpravy, když pro předmětné rozhodnutí ve věci bylo rozhodné dědické řízení po zůstaviteli zemřelém v roce 1971 (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3171/2024).
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze shrnout, že i po skočení pozůstalostního řízení, lze vůči třetím osobám pokračovat v řízení podle části třetí o. s. ř., a to zcela bez zřetele k tomu, aby byl majetek nabytí jediným dědicem výslovně v pozůstalostním řízení projednán (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
Na vysvětlenou Nejvyšší soud dodává, že úvahy o tom, že v rámci tzv. dědické ingerence musí být v rámci pozůstalostního řízení projednán veškerý majetek zůstavitele, jsou poplatné dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4197/2013). Usnesení o dědictví není ani za současné právní úpravy v rozsahu vymezení jmění zůstavitele (jeho aktiv a pasiv) závazné pro třetí osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022), přičemž paternalistický pohled, podle něhož musí být v pozůstalostním řízení projednán veškerý majetek (vyjma majetku sporného), nemůže obstát i s ohledem na změnu právní úpravy. Tak např. dodatečné projednání pozůstalosti se nyní provádí nikoliv z úřední povinnosti, jako tomu bylo do 31. 12. 2013 podle § 175x o. s. ř. ve znění tehdy účinném, ale jen na návrh některého z dědiců (§ 193 odst. 2 o. s. ř.), rovněž zamlčel-li dědic aktivum či nadhodnotil-li pasivum pozůstalosti, popř. bylo-li aktivum či pasivum pozůstalosti sporné ve smyslu § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 in fine z. ř. s., má kupř. nepominutelný dědic právo podat žalobu proti dědici či dědicům o zaplacení či dorovnání povinného dílu, aniž by to samozřejmě bylo podmíněno (dodatečným) autoritativním rozhodnutím o dědickém právu k tomuto jmění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, uveřejněné pod číslem 84/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Lze tak shrnout, že ve vztahu mezi jediným dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví na straně jedné a jinými osobami na straně druhé je pro uplatňování majetkových nároků někdejšího zůstavitele zpravidla nevýznamné, zda byly jako aktiva výslovně projednány v pozůstalostním řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, tedy, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem, a tedy, že je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde. Současná procesněprávní úprava si klade za cíl v pozůstalostním řízení prioritně určit okruh dědiců zůstavitele, aby tak bylo v zájmu třetích osob, pokud možno co nejdříve najisto postaveno, kdo je dědicem zůstavitele a kdo tedy, a případně v jakém rozsahu, vstoupil do jeho práv a povinností. Nejvyšší soud se tímto rozhodnutím s ohledem na jeho výše popsaná specifika nijak nevymezuje k zodpovězení otázky, jak by bylo třeba postupovat, kdyby pro spornost neprojednané aktivum mělo být uplatňováno vůči třetí osobě aktivum jen některým z více dědiců.
Z důvodů výše uvedených tedy není závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze „obcházet zákonný postup při projednání dědictví a vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. o určení vlastnictví věci v dědictví dosud neprojednané ve prospěch dědice, kterému nabytí věci nepotvrdil příslušný dědický sod v řízení o dědictví“ ve výsledku správný.
