Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 84 Co 250/2025, ze dne 3. 9. 2025:
V posuzovaném případě se žalobce jako jediný dědic (tato otázka byla okresním soudem správně zjištěna) domáhá určení vlastnického práva zůstavitelky k předmětné jednotce k datu její smrti, a to proti žalovanému, který nebyl v době skončení řízení o pozůstalosti jeho účastníkem. V případě úspěšnosti žaloby dojde k zápisu vlastnického práva zůstavitelky do katastru nemovitostí, což následně otevře cestu k dodatečnému projednání pozůstalosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2288/2019, na nějž odkázal též okresní soud). Naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. je tedy dán a závěr soudu prvního stupně v této otázce je správný.
Okresní soud dospěl k závěru o neplatnosti darovací smlouvy, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k předmětné jednotce ze zůstavitelky na žalovaného, na základě aplikace § 38 odst. 1, 2 obč. zák. Vzhledem k datu uzavření darovací smlouvy – 21. 1. 2011 – odpovídá užití uvedené právní normy přechodnému ustanovení § 3028 odst. 3, věty prvé o. z.
Stěžejní námitka odvolatele v posuzovaném případě spočívala v tom, že okresní soud nesprávně aplikoval § 135 o. s. ř.
Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Nejvyššího soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1531/2022 shrnul a vysvětlil následující závěry.
Vázaností civilního soudu trestním rozhodnutím o spáchání trestného činu a o osobě jeho pachatele podle § 135 odst. 1 o. s. ř. soudní praxe rozumí především vázanost skutkovými zjištěními trestního soudu, které vyústily v odsuzující rozsudek, jak to výslovně konstatuje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „V souvislosti s otázkou vázanosti odsuzujícím rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. jde zejména o to, které okolnosti rozhodné pro vyřešení sporu … musí soud převzít z trestního rozsudku, aniž by je musel a mohl v občanském soudním řízení znovu zjišťovat.“
V civilním řízení tak nelze v důsledku vázanosti odsuzujícím trestním rozhodnutím podle § 135 odst. 1 o. s. ř. provádět dokazování k těm skutkovým okolnostem, z nichž učinil trestní soud v pravomocném odsuzujícím rozsudku závěr o spáchání trestného činu a osobě jeho pachatele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5296/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3080/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 2945/19). Takový výklad podporuje i systematické zařazení § 135 odst. 1 o. s. ř. mezi ustanovení o dokazování (srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád /§ 1 až 250l/. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2016, s. 667).
V souvislosti se subjektivními mezemi vázanosti civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem pak Ústavní soud v nálezu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1424/09 konkrétně uvedl, že byl-li žalovaný, proti němuž bylo vedeno trestní řízení, pravomocně shledán vinným, není vázanost civilního soudu odsuzujícím trestním rozsudkem s právem na právní slyšení nijak v rozporu, neboť žalovaný měl coby strana trestního řízení možnost vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci a navrhovat důkazy právě již v řízení trestním (srov. bod 23 odůvodnění předmětného nálezu).
Podle Nejvyššího soudu je soud v občanském soudním řízení vázán (samozřejmě v předestřených subjektivních mezích) pouze výrokem, a nikoliv odůvodněním odsuzujícího trestního rozsudku (k tomu srov. již výše citované stanovisko Nejvyššího soudu, uveřejněné pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 197/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4949/2015).
V poměrech projednávané věci shora uvedené závěry znamenají, že skutková zjištění zahrnutá do pravomocného výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 6 T 100/2016-1185, spočívající v tom, že si žalovaný v době uzavření darovací smlouvy k předmětné jednotce a v době podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl vědom toho, že závažný zdravotní stav zůstavitelky vylučuje její schopnost činit právní úkony, svobodně se o své vůli rozhodovat, jakož i posoudit následky svého jednání, jsou pro soud v občanském řízení závazná a nelze je učinit předmětem dalšího dokazování a přezkoumávání.
Je tedy správný závěr okresního soudu, že zůstavitelka nebyla dne 21. 1. 2011 způsobilá k uzavření darovací smlouvy k předmětné jednotce, neboť rozumové i volní schopnosti zůstavitelky byly v důsledku jejího onemocnění natolik omezeny, že nebyla schopna tento právní úkon učinit (§ 38 odst. 2 obč. zák.).
Jelikož je správný závěr soudu prvního stupně o tom, že je v tomto řízení vázán závěrem soudu vysloveným ve výroku pravomocného trestního rozsudku o tom, že zůstavitelka nebyla způsobila uzavřít předmětnou darovací smlouvu, nemohou obstát odvolací námitky spočívající v tom, že okresní soud nesprávně zamítl návrhy na provedení dokazování k otázce způsobilosti zůstavitelky k uzavření darovací smlouvy a že v mezidobí – od vypracování znaleckých posudků v trestním řízení – došlo k výraznému posunu odborných znalostí vztahujících se k nemoci, jíž zůstavitelka trpěla.
Odvolací soud se ztotožňuje i s právním závěrem soudu prvního stupně že darovací smlouva ze dne 21. 1. 2011, datovaná dnem 20. 1. 2011, je z důvodu uvedeného v § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná a na jejím základě proto nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného. Zůstavitelka ke dni své smrti proto byla vlastnicí předmětné jednotky.
