Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2647/2025, ze dne 25. 2. 2026:
Není ničím výjimečným, že znalci z odvětví psychiatrie posuzují jednání mnohdy již nežijící osoby v inkriminovaném období i při absenci její zdravotní dokumentace vztahující se k posuzovanému období. To však neznamená, že i v těchto případech nelze dospět ke znaleckému závěru, že posuzovaná osoba (zůstavitel) v předmětné období byla stižena duševní poruchou a její ovládací (určovací) a (nebo) rozpoznávací schopnosti byly zcela či podstatně vymizelé, což má relevanci pro následný závěr rozhodujícího soudu o neplatnosti předmětného právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. Nadto v mnoha případech duševní porucha posuzované osoby nebyla v inkriminované době navenek laiky detekovatelná, přičemž validace stavu, že osoba je či byla stižena v daný okamžik duševní poruchou tak, že její ovládací či rozpoznávací schopnosti byly zcela nebo z podstatné části vymizelé (snížené), je diagnostikovatelná zpravidla toliko psychiatrem. Může se stát, že posuzovaná osoba navenek vůči přítomným osobám působí a chová se tzv. zcela standardně, bez jakýchkoliv laiky zaregistrovaných rušivých projevů či náznaků duševní poruchy, ač ve skutečnosti je předmětnou duševní poruchou vskutku stižena, což ex post je verifikováno sofistikovaným vyšetřením ustanoveným znalcem – psychiatrem, povětšinou s přihlédnutím k předchozí zdravotnické dokumentaci a dalším zjištěným skutečnostem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2020, sp. zn. 24 Cdo 622/2020 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 24 Cdo 3333/2024, kdy ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1630/25).
Dovolatelé uvedené zjevně pomíjí, neboť argumentují-li nesprávným právním posouzením věci (že odvolací soud při posouzení platnosti kupní smlouvy nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval § 38 odst. 2 obč. zák.), pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že zjištěná duševní porucha zůstavitelky ji nečinila neschopnou k uzavření kupní smlouvy (dne 30. 7. 2013), případně, že při uzavírání kupní smlouvy zůstavitelka nejednala v duševní poruše (neměla duševní poruchu). Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že ke dni podpisu smlouvy (30. 7. 2013) došlo u zůstavitelky ke snížení jejích schopností rozpoznávacích a ovládacích v důsledku jejího kognitivního deficitu na hranici mezi mírným kognitivním deficitem a lehkým stupněm demence a k dehydrataci organismu. Snížení schopnosti ovládací znalec hodnotil jako nepodstatné a snížení schopnosti rozpoznávací ve vztahu k nakládání s majetkovými hodnotami jako podstatné, což znamená, že zůstavitelka byla schopna smlouvu podepsat, ale nebyla schopna chápat její obsah. Oproti tomu žalovaní prosazují, že závěr, že podstatné snížení rozpoznávacích schopností zůstavitelky bylo způsobeno kognitivním deficitem na hranici mezi mírným kognitivním deficitem a lehkým stupněm demence a dehydratací organismu, „je založen na neprokázaných předpokladech, nikoli na skutečnostech podložených zdravotnickou dokumentací“ a že vliv kognitivního deficitu na rozpoznávací schopnosti zůstavitelky „zůstává hypotetický“. K tomu dodali, že vliv dehydratace organismu – jako komplikujícího faktoru – na stav zůstavitelky v den podpisu smlouvy „je mimořádně pochybný“ a že znalcem MUDr. Tučkem uvedené (další) komplikující faktory – změna prostředí (pobyt v cizím prostředí) a stresová situace po poměrně náročném lékařském výkonu (operaci) – mající vliv na stav zůstavitelky v den podpisu smlouvy jsou „pouhou domněnkou znalce“.
