Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 187/2024, ze dne 18. 9. 2024:
(i) K nesprávnému úřednímu postupu
Odvolací soud v této souvislosti doplňuje, že závěť ze dne [datum] byla sepsána za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., obč. zák. a zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) ve znění do [datum] (dále jen „ZStN“). Dle § 90a odst. 1 písm. a) ZStN přijímala státní notářství na žádost složitele do úschovy mimo jiné závěti. Státní notářství byla zrušena ke dni [datum] zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony. Dle § 15 odst. 1 instrukce ministerstva spravedlnosti ČR, ministerstva financí ČR, a Českého úřadu geodetického a kartografického ze dne [datum], č.j. [číslo] OOD, č. j. [číslo] a č. j. [číslo], o přechodu agend státních notářství na katastrální úřady, finanční úřady a soudy (dále jen „Instrukce“), okresní soud, v jehož obvodě působí státní notářství, dnem [datum] převezme mimo jiné: (b) předměty úschov přijatých v souvislosti s řízením o dědictví a úschov dle § 103a not. řádu (čl. II odst. 5 zák. č. 263/1992 Sb.), a (c) spisy, písemnosti, předměty, úschovy, evidenční pomůcky a úřední razítka, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak (čl. XII odst. 3 zák. č. 264/1992 Sb.). Dle odst. 2 cit. ustanovení a § 114 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále jen „NŘ“) předseda okresního soudu rozdělí stejnoměrně mezi notáře v obvodu okresního soudu závěti, které byly uloženy do úschovy státního notářství. O úschově závěti vyrozumí pořizovatele na jeho žádost. Z uvedeného plyne, že se závěť po [datum] dostala do dispozice Okresního soudu v Benešově, který ji měl přidělit určitému notáři v jeho obvodu a vyrozumět sepisovatele závěti. Od [datum] byla zřízena CEZ (dnes Seznam právního jednání pro případ smrti), která je vedena v elektronické podobě NKČR. Ta se obrátila dopisem v září 2001 na Okresní soud v Benešově za účelem odstranění problémových zápisů závětí. Příloha k němu prokazuje, že mezi nimi byla uvedena i závěť zůstavitelky, která byla označena jménem, rodným číslem, bydlištěm, číslem závěti a označením soudu. Přes její faktickou existenci nebyla závěť zanesena do CEZ. Dědické řízení po úmrtí [jméno FO], zemřelé dne [datum], pak proběhlo bez jejího zjištění. U Okresního soudu v Benešově však byla závěť následně nalezena, o čemž svědčí protokol o zjištění stavu a obsahu závěti ze dne [datum] i sdělení soudu adresovaná žalobkyni a osobám, které v řízení dědily.
Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk na straně Okresního soudu v Benešově, neboť u něho proběhlo pod sp. zn. D [číslo] dědické řízení bez předložení závěti po zůstavitelce, která byla u soudu uložena. Na uvedeném nic nemění, že údaj o ní nebyl zanesen do CEZ.
Námitka žalované, že stát neodpovídá dle OdpŠk za činnost NKČR je irelevantní, neboť v souzené věci byl prokázán nesprávný úřední postup na straně Okresního soudu v Benešově. Dále odvolací soud poznamenává, že řízení o odškodnění dle OdpŠk není vedeno za účelem skutkových zjištění pro případné uplatnění regresních nároků žalovanou vůči primárnímu škůdci.
(ii) K výši škody
Správná jsou i skutková zjištění soudu prvního stupně ohledně průběhu dědického řízení, avšak nikoli právní posouzení rozsahu dědického práva žalobkyně. Odvolací soud zopakoval důkaz závětí ze dne [datum], sp. zn. [číslo], která byla sepsána formou notářského zápisu dle § 476d odst. 1 obč. zák. ve znění ke dni sepsání závěti (účinném až do [datum]). Ve smyslu § 477 obč. zák. ustanovila zůstavitelka dědici všech svých nemovitostí žalobkyni a jejího manžela [jméno FO], narozeného [datum], oba rovným dílem, dědicem ostatního majetku pak ustanovila svého manžela [jméno FO], narozeného [datum], a pro případ, že ten by nedědil, ustanovila náhradními dědici tohoto majetku manžele [jméno FO], opět rovným dílem. Dle centrální evidence obyvatel zemřel manžel zůstavitelky dne [datum] a manžel žalobkyně dne [datum].
Soud první stupně tak pominul, že dva závětní dědici zemřeli dříve než zůstavitelka (ta dne [datum]), tedy nemohli být osobami povolanými k dědění ze závěti. Dle § 461 odst. 2 obč. zák. nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona. Podle citovaného ustanovení je vyloučeno přirůstání dědických podílů mezi dědici ze závěti; na místo odpadnuvšího závětního dědice nastupují dědici ze zákona. K tomu lze odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v němž se konstatuje, že: „Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele, zanechání majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli, důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul) a skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu ustanovení § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle ustanovení § 469a obč. zák. Objektivně je k dědění způsobilá každá osoba, která v okamžiku smrti zůstavitele byla způsobilá mít práva a povinnosti, jakož i počaté dítě, narodí-li se živé. Dědické právo vychází ze zásady, že dědit tedy může jen ten, kdo přežil zůstavitele, což je dáno už tím, že právo dědice na zůstavitelův majetek může vzniknout teprve poté, co zemřel zůstavitel.“ Zůstavitelka mohla těmto důsledkům předejít tím, že v závěti mohla určit, pro případ, že by závětní dědic, z jakéhokoliv důvodu dědictví nenabyl, náhradního dědice. Uvedené však učinila pouze ve vztahu k majetku, který měl nabýt její manžel. Náhradními dědici pro tento případ učinila manžele [jméno FO], avšak opět rovným dílem a již bez ustanovení dalšího náhradního dědice. Za této situace by tak žalobkyně nabyla na základě závěti pouze polovinu dědictví.
Lze tak uzavřít, že v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Benešově vznikla žalobkyni škoda ve výši [částka], neboť majetek v této hodnotě nabyly v dědickém řízení vedeném u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. D 948/2002 namísto žalobkyně třetí osoby.
Soud prvního stupně správně rozhodl o prodlení žalované v návaznosti na § 15 odst. 1, 2 OdpŠk, včetně nároku na úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.
Soud prvního stupně se správně vypořádal i s námitkou, že stát odpovídá za majetkovou škodu pouze tehdy, prokáže-li poškozený, že nelze úspěšně dosáhnout uspokojení jeho pohledávek na škůdci, k čemuž odkázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V daném případě bylo dědické řízení pravomocně skončeno dne [datum]. Soud prvního stupně se tak správně zabýval vydržením, k němuž by soud v případě uplatnění žaloby dle § 485 obč. zák. (následně dle § 189 odst. 2 z. ř. s.) musel přihlížet z úřední povinnosti. Dle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Lhůta pro vydržení nemovitostí by tak uplynula dnem [datum] (dne [datum] nabylo právní moci usnesení o dědictví ze dne [datum]). [adresa] víra dědiček, ale i osob, na něž byl nemovitý majetek převeden, byla dána pravomocným rozhodnutím soudu potvrzujícím nabytí dědictví. Nadto, byť nelze předjímat uplatnění námitky promlčení, která nicméně přísluší pouze ohledně části dědictví „neoprávněným“ dědičkám, případně jejich dědicům, je třeba poukázat na § 105 obč. zák., dle něhož, jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví (§ 485), počne běžet promlčecí doba od právní moci rozhodnutí, jímž bylo dědické řízení skončeno; toto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době dle § 101 obč. zák. Informace o existenci závěti byly žalobkyni poskytnuty až po 18 letech od skončení dědického řízení. Závěr, že v daném případě by podání žaloby vůči osobám, jež se na její úkor fakticky obohatily, bylo zjevně bezúspěšné, a že by trvání na takovém uplatnění vykazovalo znaky zjevného formalismu, je tak správný.
