Rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 23 Co 271/2024, ze dne 9. 10. 2024:
Současná právní úprava (od 1. 1. 2014) neobsahuje pozitivní hmotněprávní úpravu ve vztahu k žalobě a ochraně práv oprávněného dědice, a to pouze s výjimkou jediného ustanovení uvedeného v § 189 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštním řízení soudním, zatímco předchozí právní úprava uvedená v § 485 občanského zákoníku vycházela z existence institutu speciální žaloby na ochranu oprávněného dědice (odlišující se od žaloby na ochranu vlastnictví podle § 126 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013), pozitivní hmotněprávní úprava v občanském zákoníku výslovně chybí, je nutno vyjít pouze z procesního předpisu, a to konkrétně ustanovení § 189 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních; nelze uzavřít, že by žaloba oprávněného dědice představovala žalobu na vydání dědictví (tzv. hereditatis petitio).Z historického, logického i jazykového výkladu je přitom nutno dovodit dle názoru odvolacího soudu, že i v poměrech současné právní úpravy je omezeným způsobem použitelná předchozí konstantní judikatura (30 Cdo 59/2002, 24 Cdo 2680/2022, 30 Cdo 4593/2010, 24 Cdo 2299/2022 i 21 Cdo 5366/2016), a to při vědomí skutečnosti, že dědictví se nabývá smrtí zůstavitele a rozhodnutí soudu o pozůstalosti má deklaratorní charakter, avšak k vlastnímu nabytí dědictví (pozůstalosti) zůstavitelovými dědici nedochází jen na základě smrti zůstavitele, ale právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; dědictví po každém zůstaviteli tak musí být soudem projednáno a rozhodnuto, když řízení se zahajuje z úřední povinnosti; dědictví se přitom nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. Pokud v řízení o dědictví, jehož smyslem a účelem je obecně zjištění okruhu zůstavitelových dědiců a rozsah aktiv a pasív dědictví (pozůstalosti) zůstavitelem zanechaného, projeví se tento výsledek řízení v usnesení o dědictví; v daném případě nebyly žalobci a) až e) jako oprávnění dědici účastni dědického řízení, nelze jim však odejmout jejich vlastnická práva, proto zákonodárce procesním způsobem reagoval úpravou v § 189 odst. 2 o. s. ř., když tomu, kdo nebyl účastníkem jako dědic v době vydání rozhodnutí o pozůstalosti, nebrání právní moc takového rozhodnutí o pozůstalosti v tom, aby se svého práva k pozůstalosti domáhal žalobou.
S ohledem na nedostatek pozitivněprávní úpravy tak není jednotná právnická veřejnost v podobě, a v názoru, jakým účinným prostředkem se oprávněný dědic domůže svých práv; když v daném případě je nutno zvažovat podání žaloby na určení vlastnictví oprávněných dědiců (případně spoluvlastnických podílů k dotčenému majetku) či podání žaloby na vydání věci (ve vztahu k nemovitosti vyklizením nemovitosti) či lze zvažovat otázku zvláštní dědické žaloby (hereditatis petitio) či žalobu na obnovu řízení (směřující k podání návrhu na povolení obnovy dědického řízení a následnému rozhodnutí v obnoveném řízení); shodně se soudem prvého stupně za nejúčinnější prostředek právní nápravy nároku oprávněných dědiců (žalobců a) až e) pokládá odvolací soud určení vlastnictví žalobců a) až e) ve výši shora označených spoluvlastnických podílů, a to s ohledem na momentální zápis vlastnického práva České republiky k předmětu řízení, respektive zapsaného práva hospodaření [Anonymizováno], když v daném případě výrok o určení vlastnictví není výrokem konstitutivním, ale pouze deklaratorní (dědické právo žalobců existovalo v době úmrtí zůstavitele, avšak nebylo k němu přihlíženo, když dědici v šesté dědické skupině nebyli známi), způsobilým prostředkem nápravy uvedených vztahů je tak vyhovění návrhu na určení spoluvlastnického práva žalobců v předmětných podílech, kdy na základě tohoto rozsudku mohou dosáhnout žalobci změny zápisu v katastru nemovitostí dle zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších změn a doplňků. Právě s ohledem na stav zápisu vlastnického práva České republiky v katastru nemovitostí se nejeví dostačujícím prostředkem právní ochrany žalobců, aby bylo rozhodnuto pouze o povinnosti žalované vyklidit a vyklizenou předat blíže specifikovanou bytovou jednotku spolu se součástmi a příslušenstvím (včetně spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu i pozemku), kdy s ohledem na zvláštní prostředek ochrany, kterou představuje žaloba oprávněných dědiců dle § 189 odst. 2 o. s. ř. je nutno odlišně od dosavadní právní teorie setrvat na principu, že vyhovění návrhu na určení je způsobilé odstranit nejistotu žalobců ve vztahu ke spoluvlastnictví nemovitosti; odlišně od soudu prvého stupně však zastává odvolací soud názor, že z hlediska historického a systematického výkladu občanského zákoníku se jedná i v poměrech nedostatečné občanskoprávní úpravy po 1. 1. 2014 o specifickou žalobu oprávněného dědice, a nikoli o klasickou žalobu na určení, ve které by žalobci museli prokazovat naléhavý právní zájem na požadovaném určení jejich spoluvlastnického práva k dotčené nemovitosti; tato úvaha odvolacího soudu však není v rozporu s věcně správným závěrem soudu prvého stupně, který žalobě vyhověl. V zájmu procesní ekonomie tak pokládá odvolací soud i za vhodné, aby bylo rozhodnuto o vyklizení a předání vyklizené jednotky spolu s příslušenstvím a součástmi tak, jak soud v rámci ochrany vlastnického práva spoluvlastníků uložil povinnost žalované, když sama žalovaná projevila určitou ochotu s oprávněnými dědici jednat, pouze pro krátkost času od změny hospodaření s uvedenou jednotkou a rozhodnutí odvolacího soudu k takové dohodě nedošlo a kdy v budoucnu lze předpokládat v rámci řešení eventuálního bezdůvodného obohacení další mimosoudní jednání účastníků (tvrzené investice do bytové jednotky).
S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem individuálního případu tak odvolací soud uzavírá, že pokládá za věcně správné rozhodnutí ve věci určení i ve věci plnění, kdy toto rozhodnutí je způsobilé předejít dalším případným sporům účastníků.
Pokud žalovaná namítala, že v mezidobí došlo k vydržení movitého majetku, nebylo toto předmětem řízení, odvolací soud se proto touto námitkou nezabýval. Pokud žalovaná prostřednictvím [Anonymizováno] uplatňovala základní námitku týkající se neprokázání dědické způsobilosti žalobců a) až e) či doložení, že tito dědici nebyli zůstavitelem vyděděni, jedná se dle názoru odvolacího soudu o účelovou námitku, když pozitivní právní úprava předpokládá existenci dědické způsobilosti dědice a nepředpokládá a priori dědickou nezpůsobilost, stejně tak ani nepředpokládá bez dalšího naplnění institutu vydědění; z dosavadních přímých ani nepřímých důkazů nelze mít za prokázané v uvedeném sporu, že by jakékoli okolnosti naznačovaly možnosti dědické nezpůsobilosti žalobců a až e) či jejich vydědění; pouhá možnost či pravděpodobnost zmiňovaná žalovanou nepostačí pro závěr, že by žalobci a) až e) byli vyloučeni z dědického práva; bez rozumných pochybností nelze nabýt přesvědčení, že žalobci a) až e) byli vyděděni či byli dědicky nezpůsobilí; zákon přitom nepočítá ani s vyvratitelnou domněnkou o dědické nezpůsobilosti dědiců či s domněnkou o vydědění; v tomto směru tak byla odvolací obrana žalované zcela lichá.
