Rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 21 Co 18/2025, ze dne 23. 9. 2025:
V daném případě se jedná o závěť sepsanou na psacím stroji, datovanou [datum] (zůstavitelka přitom zemřela dne [datum]). Podle jejího obsahu dědí blíže označený nemovitý majetek zůstavitelky v k. ú. [adresa] žalobce s tím, že vyplatí dceři zůstavitelky – žalované 1 000 000 Kč. Žalovaná v pozůstalostním řízení zpochybnila jak platnost, tak i pravost této allografní závěti. Svědci závěti – manželé [jméno FO] a [jméno FO], kteří byli v tomto postavení slyšeni jak v pozůstalostním řízení, tak i soudem I. stupně v rámci tohoto řízení sice potvrdili svůj podpis na zmíněné listině, nikoli však již prohlášení zůstavitelky před nimi, že listina obsahuje její poslední vůli. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování, kdy opakoval, resp. přehrával jednak výpovědi svědků v pozůstalostním řízení, tak sám svědky vyslechl učinil správný skutkový závěr o tom, že takové prohlášení zůstavitelky prokázáno nebylo. Žalobce v tomto směru u jednání poučil o povinnosti důkazní ve smyslu § 118a o. s. ř., ten žádné další důkazy neoznačil. Měl však, a rovněž i nyní má jiný názor na obsah dokazování z hlediska učiněných skutkových zjištění. Odvolací soud však tato skutková zjištění soudu I. stupně považuje za správná a zcela přiléhavá v řízení před soudem I stupně provedenému dokazování. Za správný tak má závěr soudu o tom, že nebylo prokázána, že by zůstavitelka při podpisu závěti svědky závěti manžely [jméno FO], před nimi prohlásila, že listina, kterou podepisují, obsahuje její poslední vůli.
Rozsudek je správný rovněž pokud jde o výklad výše citovaného ustanovení § 1534 o. z., neboť pokud již zákonodárce připustil, že závěť lze učinit i jinak než veřejnou listinou nebo listinou sepsanou vlastní rukou zůstavitele, a upravil možnost učinit pořízení nikoli psané vlastní rukou, tedy formou tzv. allografní závěti, je třeba trvat na dodržení přísně nastavených podmínek, včetně nároků na svědky závěti, aby pak byli schopni a způsobilí potvrdit skutkový děj, ke kterému došlo při jejich podpisu závěti. Tak se tomu v daném případě nestalo. Z pozůstalostního spisu je patrna nejprve omluva svědků manželů [jméno FO] z jednání u notáře psaná na počítači, která mimo jiné obsahuje jejich tvrzení o prohlášení zůstavitelky před nimi, že jde o její poslední vůli, avšak při následném výslechu jak [jméno FO], tak [jméno FO] potvrdili pouze své podpisy na zmíněné listině s tím, že jinak si nepamatují, že by něco zůstavitelka podepsala nebo prohlašovala. Oba rovněž uvedli, že nemají počítač a nedokáží jej obsluhovat. Uvedené jejich věrohodnost, bez ohledu na to, že prohlášení zůstavitelky nepotvrdili, rovněž snižuje. Obdobné obsahové závěry pak lze činit i z jejich výpovědí v řízení před soudem I. stupně.
Po takto provedeném zhodnocení dokazování v řízení před soudem I. stupně odvolací soud neměl za potřebu je jakkoli doplňovat, navíc účastníci ani žádné návrhy neuplatnili, skutková zjištění učiněná soudem I. stupně považuje za správná s tím, že nebylo prokázáno dodržení formální procedury sepsání allografní závěti ve smyslu § 1534. Takto předložené pořízení je třeba považovat za absolutně neplatné a podané žalobě proto nelze vyhovět. Je proto nadbytečné zabývat se dalšími námitkami pozůstalé dcery – žalované o tom, zda zůstavitelka byla v době sepisu závěti, tj. cca tři měsíce před svojí smrtí, ještě vůbec zdravotně způsobilá takové právní jednání učinit, či k otázce pravosti jejího podpisu na závěti, tedy zda podpis na závěti je skutečným podpisem zůstavitelky. Uvedené dokazování by za shora učiněného skutkového stavu nebylo ekonomické ani účelné. Rozsudek soudu I. stupně proto odvolací soud jako správný, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. potvrdil.
