Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 293/2025, ze dne 27. 11. 2025:
K odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000). Počínáním, kterým dal dědic najevo, že dědictví nechce odmítnout, se rozumí takové chování dědice, kterým se k zůstavitelovu majetku nebo k jeho části (např. vybírání finančních prostředků z účtu zůstavitele) projevuje jako jeho vlastník (k zůstavitelovu majetku nebo jeho části se tedy chová jako k vlastnímu majetku), nebo z něhož je jinak nepochybné, že hodlá jako dědic vstoupit do zůstavitelových práv a povinností (tedy se stát jako dědic zůstavitelovým právním nástupcem), popřípadě že vystupuje jako osoba, jíž svědčí dědické právo po zůstaviteli (například se jako dědic ze zákona vyjadřuje v řízení o dědictví k platnosti závěti apod.). Dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout, nemůže dědictví odmítnout ani tehdy, když si jako dědic počínal předtím, než byl soudem o možnosti dědictví odmítnout vyrozuměn a o náležitostech a účincích odmítnutí dědictví poučen (usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 17 Co 77/2004, dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4391/2009, či ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1873/2012). V případě, že je z projevu vůle dědice zřejmé, že si je vědom všech právních důsledků odmítnutí dědictví, je třeba i toto jeho „předčasné“ prohlášení považovat za závazné a neodvolatelné. V případě pochybností však bude nezbytné – zejména vzhledem k tomu, že důsledky odmítnutí dědictví jsou velmi závažné a nezvratné – aby i takovýto dědic byl následně o svém dědickém právu vyrozuměn (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, s odkazem na názor odborné literatury: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2015, str. 65).
Jiná komentářová literatura pak uvádí, že dá-li dědic již svým počínáním dal najevo, že chce dědictví přijmout není nutno jej již usnesením podle § 164 odst. 1 z. ř. s. poučovat o dědickém právu, pouze bude v protokolu o jednání konstatováno, že si takový účastník již počínal jako dědic a nebude již usnesením poučován o dědickém právu a o právu dědictví odmítnout. Pokud by s tímto řešením nastalé situace dědic nesouhlasit a trval by na svém právu dědictví odmítnout, nezbylo by soudu než usnesením rozhodnout o tom, že s takovým účastníkem bude nadále jednáno jako s dědicem. Proti usnesení lze podat odvolání (srov. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Šešina, M., Wawerka, K. Občanský zákoník: Komentář, Svazek IV, Praha: Wolters Kluwer, 2019, k § 1489).
V nyní posuzovaném případě ze spisu vyplývá, že odvolatel svým počínáním skutečně dal najevo, že chce dědictví přijmout, a to tím, když vybral z účtu zůstavitele všechny finanční prostředky (viz sdělení a potvrzení České spořitelny). Učinil tak ještě před tím, než byl vyrozuměn o dědickém právu a možnosti odmítnout dědictví podle § 164 odst. 1 z. ř. s. Odvolací soud má však za to, že vzhledem k pochybnostem ohledně doručování většiny písemností v průběhu dědického řízení i absenci ústního jednání bylo na místě v tomto případě přesto odvolatele vyrozumět o jeho dědickém právu podle § 164 z. ř. s. Pokud by se odehrálo ústní jednání, bylo by možné postupovat způsobem naznačeným v předchozím bodě. Odvolatel však měl pouze omezenou možnost se v dědickém řízení vyjádřit. I v tomto tedy soud prvního stupně pochybil.
