Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 318/2026, ze dne 22. 4. 2026:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 29 Co 221, 222/2025-111, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 4. 2025, č. j. 10 C 153/2024-80, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. 5. 2025, č. j. 10 C 153/2024-93, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je dědicem ze závěti po A. L., zemřelé dne 20. 9. 2023 (dále jen „zůstavitelka“), a stanovil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně posoudil jako souladná s provedenými důkazy (k zamítnutí žaloby postačoval právní závěr o tom, že závěť nesplňuje zákonné požadavky, soud nepovažoval za nutné prokazování duševního stavu zůstavitelky ke dni pořízení závěti), stejně tak se ztotožnil i s jeho právními závěry. Odvolací soud uvedl, že jestliže totiž přinejmenším svědkyně závěti M. nebyla přítomna jakémukoliv prohlášení zůstavitelky o tom, že předmětná závěť obsahuje její poslední vůli (prohlášení ve smyslu § 1534 o. z.), potom taková závěť nemůže být platná. Dále uvedl, že už jen z provedeného dokazování je zřejmé, že úřednici L. není možné považovat za „náhradní“ svědkyni závěti v požadovaném smyslu. Touto úlohou totiž nebyla (primárně zůstavitelkou, popř. jinou osobou s alespoň konkludentním souhlasem zůstavitelky) pověřena. Byť byla přítomna pořízení závěti, její úloha byla od počátku limitována pouze na ověření podpisů zúčastněných osob (zůstavitelky a obou svědkyň závěti). Vedle toho byla podepsána pouze na ověřovacích doložkách, které z právního hlediska představují samostatnou listinu, nikoliv na samotné závěti, byť se tyto dvě listiny nacházejí na témže fyzickém nosiči (listu papíru).
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, ale i takových otázek, které mají být vzhledem k okolnostem případu posouzeny jinak, než jako tomu bylo dříve v obdobných případech. Jako dovolací otázku č. 1 předkládá otázku účasti závětní svědkyně L., resp. otázku, zda osoba, která se účastní pořízení allografní závěti jako úřední osoba ověřující podpis zůstavitele, může současně vystupovat i jako svědek závěti ve smyslu § 1539 o. z., pokud není osobou vyloučenou ze svědectví podle § 1540 a 1541 o. z. a byla přítomna projevu poslední vůle zůstavitele. Podle názoru dovolatele je na místě revize dřívějších rezolutních judikatorních závěrů a případné jasné vymezení toho, jaké podmínky musí být splněny proto, aby i přizvaný úředník mohl být hodnocen jako závětní svědek, pokud to zákon očividně připouští, protože nezakazuje kumulaci rolí. Jako dovolací otázku č. 2 a 3 nastiňuje problematiku prohlášení a projevu vůle zůstavitelky, povahu svědeckého podpisu, tedy zda podpis osoby přítomné pořízení závěti, umístěný přímo na listině obsahující závěť, může plnit současně funkci podpisu svědka závěti podle § 1539 o. z. i funkci podpisu ověřujícího pravost podpisu zůstavitele, pokud z okolností případu vyplývá, že tato osoba byla přítomna projevu poslední vůle zůstavitele, a zda absence výslovného označení osoby jako „svědka závěti“ u jejího podpisu na listině obsahující závěť způsobuje neplatnost závěti, jestliže je tato osoba způsobilá svědčit, byla přítomna pořízení závěti a její podpis se nachází přímo na listině obsahující poslední vůli zůstavitele. Jako dovolací otázku č. 4 předkládá posouzení výslovnosti prohlášení zůstavitele a přezkoumatelnosti závěrů odvolacího soudu, konkrétně pak požadavku § 1534 o. z. na výslovné prohlášení zůstavitele, že listina obsahuje jeho poslední vůli, resp. zda může být požadavek naplněn i jednáním zůstavitele spočívajícím v rozhovoru se svědky o závěti a okolnostmi pořízení závěti, z nichž je jednoznačně zřejmé, že zůstavitel jedná s vědomím, že pořizuje závěť, a tuto skutečnost sdílí se svědky současně přítomnými, popř. jedná takto před svědky konkludentně. Otázkou č. 5 a 6 poukazuje na domněle přepjatý formalismus v dědickém právu, procesní pochybení a důkazní břemeno. Konkrétně vznáší pochybnosti ohledně toho, zda je při posuzování platnosti závěti přípustné upřednostnit striktní formalistický výklad zákonných požadavků před ochranou skutečné a prokazatelné vůle zůstavitele, a to zejména v situaci, kdy by důsledkem takového výkladu bylo nabytí pozůstalosti státem jako odúmrti. Je přesvědčen, že soud v řízení o určení dědického práva má zohlednit procesní pochybení soudního komisaře v řízení o pozůstalosti, spočívající v provedení výslechu klíčového svědka závěti bez účasti účastníka řízení (a tedy i bez možnosti klást svědkovi dotazy), jestliže v důsledku tohoto pochybení již nelze důkaz řádně zopakovat (v tomto případě z důvodu úmrtí svědka). Podotýká, že co do důsledků se tím žalobce v podstatě dostal do důkazní nouze, ze které však nyní těží stát. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rovněž navrhuje odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto. Podle názoru žalované úřední osoba, ověřující podpisy zúčastněných osob, úřednice Obecního úřadu XY paní L., nemůže být dalším svědkem allografní závěti, neboť při tomto úkonu zastává jinou funkci než svědek. Rovněž uvedla, že není možné, aby se osoba, která je naopak povolána jako svědek pořízení pro případ smrti (svědkyně M.), zabývala jinou činností (péčí o jiného pacienta), a tedy v daném případě nebyla přítomna u lůžka zůstavitelky. Uplatnila také přiznání náhrady nákladů dovolacího řízení ve výši 450 Kč.
Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.).
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující (mimo jiné) vyřešení právní otázky platnosti allografní závěti ve smyslu ustanovení § 1534 a § 1539 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to stran účasti svědků při jejím pořízení, konkrétně pak z hlediska výslovného prohlášení zůstavitele přede dvěma současně přítomnými svědky o tom, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, a z hlediska podpisu svědků na listině obsahující závěť. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud toto ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, na niž v projednávané věci i odkázal (obdobně jako to učinil soud prvního stupně). Dovolacímu soudu nezbývá než shrnout, že dle ustanovení § 1534 o. z. se svědci zúčastní pořizování závěti takovým způsobem, aby byli s to potvrdit, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. Svědkem je proto jen taková osoba, která je touto funkcí předem pověřena a je s tímto pověřením srozuměna; svědkem při pořizování závěti naopak není ten, kdo byl tomuto úkonu jen náhodně přítomen (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998). Zároveň není možné důvodně dovozovat, že by zůstavitel musel přede dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon zde předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Tomu odpovídá použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Je totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti – bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti – o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli, tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně (srov. právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011). Závěť a prohlášení o pravosti podpisu zůstavitele na závěti jsou přitom dvě rozdílné listiny v právním smyslu slova, i když jsou obsaženy na jediném materiálním nosiči (listu papíru). První z nich obsahuje projev zůstavitelovy poslední vůle, druhá pak prokazuje, že zůstavitel závěť podepsal (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1190/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2006, nebo obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3504/2017). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v závěrech o tom, že zůstavitelka před svědkyní M. neučinila žádné výslovné prohlášení, že závěť obsahuje její poslední vůli, jakož i o tom, že úřednici L. (ověřovatelku podpisů zůstavitelky a svědků na závěti) není možné považovat za svědkyni allografní závěti, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla nadále posuzována jinak.
Jako bezpředmětné se proto jeví i dovolatelem předložené otázky možné kumulace rolí (ověřovatelky podpisu na závěti a současně „svědkyně“ závěti) a posouzení výslovnosti prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její poslední vůli (spatřovaného v jednání zůstavitelky v podobě rozhovoru se současně přítomnými „svědkyněmi“ L. a T. o závěti, jakož i v dalších okolnostech pořízení závěti, viz výše bod 2.). Tyto dovolatelem nastíněné otázky nebyly určující pro správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, dospěl-li odvolací soud ke správnému závěru, že úřednici L. nelze považovat za svědkyni pořízení závěti zůstavitelkou, když nemůže nahradit svědkyni M., která nebyla přítomna prohlášení zůstavitelky o tom, že předmětná závěť obsahuje její poslední vůli (a není tak možné zvrátit ani závěr o neplatnosti závěti zůstavitelky).
