Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3225/2025, ze dne 25. 3. 2026:
Ve vztahu k dovolatelkou předložené otázce, zda lze považovat za nenadálou událost ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 o. z. situaci, kdy zůstavitel v době pořízení ústní závěti trpí virovým respiračním omezením, jež následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž následně zemřel, a do jaké míry se věk zůstavitele promítá do intenzity nenadálosti, není předmětné dovolání účastnice 1) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry obsažené v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž nemá dovolací soud důvod ničeho měnit.
Podle ustanovení § 1542 odst. 1 o. z. kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě.
Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která byla (a jsou) rozhodná pro posouzení projednávané věci a která dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), tedy že zůstavitel, byť vysokého věku, který byl ve svém domě v Kanadě, se účastnil předem naplánovaného telefonického hovoru (s hlasitým odposlechem) s osobami shromážděnými v bytě v XY, při němž byly probírány nejprve odborné pracovní záležitosti a následně v návaznosti pak byla účastnicí 1) přečtena závěť zůstavitele, jejíž text na přání zůstavitele předem připravil právník JUDr. Milan Kružík, CSc., že pořízení závěti proběhlo v době, kdy se zůstavitel již několik týdnů snažil o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula, pověřeného velvyslanectvím České republiky v Kanadě, že zůstavitel ze zdravotních důvodů nemohl sepsat závěť vlastnoručně a nebyl mobilní natolik, aby navštívil notáře za účelem vypracování závěti, že dle tvrzení účastnice 1) zůstavitel ústně vyjádřil, přibližně šest let před smrtí a poslední dva roky před smrtí intenzivně, svou vůli odkázat účastnici 1) předmětnou bytovou jednotku, ale žádnou takovou listinu nepořídil, a že nenadálou událostí mělo být zhoršení zdravotního stavu zůstavitele v důsledku virového respiračního onemocnění projevujícího se horečkou a kašlem, vlivem kterého se postupně zdravotní stav zhoršoval a několik dní po pořízení závěti u zůstavitele nastala komplikace vlivem zápalu plic, pro kterou byl odvezen záchrannou službou do nemocnice a i přes nasazení léčby v nemocnici zemřel, dospěl ke správnému závěru, že za „nenadálou mimořádnou okolnost nelze považovat virové respirační onemocnění“, kterým zůstavitel trpěl v době uvedené telefonické komunikace (tj. dne 7. 1. 2018), i když následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž zůstavitel dne 19. 1. 2018 zemřel, jestliže zůstavitel již několik týdnů předem komunikoval s velvyslanectvím České republiky v Kanadě a snažil se o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula, jakož jestliže byl schopen bez problémů komunikovat telefonicky a takto řešit i pracovní záležitosti, mohl se telefonicky obrátit na právní kancelář v místě svého pobytu a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v anglickém jazyce.
Tento pro věc stěžejní závěr odvolacího soudu zcela odpovídá – i přes nesouhlas dovolatelky – závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4333/2017 (jakož i v na něj odkazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2941/2019, s tím, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 435/20, odmítnuta), ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil, že ustanovení § 1542 je v o. z. zařazeno v závěrečné části pododdílu 2 (forma závěti) nadepsané „Úlevy při pořizování závěti“, a již z tohoto nadpisu je zřejmé, že se jedná o zvláštní formu závěti oproti závětem upraveným v ustanovení § 1532 až § 1541 o. z., a že o tom, že jde o zvláštní formu závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem, svědčí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této nové formě závěti, a dle kterého samotné ustanovení § 1542 o. z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet událostí (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kriteriem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétního případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele.
Dovolací soud má s ohledem na právě uvedené za to, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy v projednávaném případě, neumožňuje závěr o tom, že zůstavitel přistoupil k pořízení závěti v situaci, kdy se ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události, neboť (shodně se závěrem odvolacího soudu) dovolací soud dovozuje, že virové respirační onemocnění projevující se horečkou a kašlem v době pořízení závěti (tj. k 7. 1. 2018), byť následně došlo ke zhoršení zdravotního stavu zůstavitele a komplikacím vlivem zápalu plic a úmrtí zůstavitele (tj. dne 19. 1. 2018), nepředstavuje nenadálou událost v životě člověka, a to bez ohledu na věk zůstavitele (jak poukazuje dovolatelka), neboť takové onemocnění nelze považovat v průběhu života člověka za neočekávatelné, překvapivé, či stěží předvídatelné, tedy (slovy ustanovení § 1542 odst. 1 o. z.) nenadálé, a to i za situace, kdy se člověk nestýká s jinými osobami či se stýká pouze s minimem lidí (jak dovolatelka poukazuje na skutečnost, že zůstavitel „po přestěhování žil ponejvíce sám, jen s pečovatelkou“ a „občas přijela dcera“). V souladu s výše uvedenými judikatorními závěry pak ani nelze dovodit, že se zůstavitel v době pořízení předmětné závěti ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života, ponechal-li pořízení předmětné závěti až na předem sjednaný telefonický hovor s hlasitým odposlechem týkající se (zejména pro osoby zúčastněné /přítomné/ v bytě v XY) pracovních záležitostí, na jehož závěr zůstavitel zahrnul také pořízení závěti. Pokud tedy zůstaviteli nebránil jeho zdravotní stav v době pořízení závěti účastnit se předem sjednané výroční schůze členů výboru Mezinárodního střediska pro Integrovanou psychoterapii a zdravý životní styl (INCIP), a to prostřednictvím telefonického hovoru, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev, neboť (jak správně poukázal odvolací soud) se (stejně jako se telefonicky zúčastnil výroční schůze) mohl se telefonicky obrátit na kancelář v místě svého pobytu, což je městská aglomerace, a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v jazyce anglickém. Nelze také přehlédnout skutečnost, že zůstavitel již jednu závěť v anglickém jazyce – závěť ze dne 2. 4. 2004, která byla stvrzena u Nejvyššího soudu Britské Kolumbie dne 8. 6. 2018, a která byla podkladem pro pozůstalostní řízení projednané v Britské Kolumbii, pořídil (kterou mimo jiné nařídil, aby veškerý majetek jakékoliv povahy a druhu, kdekoliv se nacházející, po odečtení všech poplatků, cel a daní, byl odevzdán manželce J. K. a v případě, že jej nepřežije o 30 dnů, byl rozdělen rovným dílem jeho dcerám K. a J.). Z uvedeného je tedy zřejmé, že tvrdí-li účastnice 1), že se zůstavitel několik týdnů snažil o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula pověřeného velvyslanectvím České republiky v Kanadě, nelze odhlédnout od skutečnosti, že zůstavitel s pořízením závěti v Britské Kolumbii v anglickém jazyce již osobní zkušenost měl, a tedy věděl, jakým způsobem lze závěť pořídit či na koho se obrátit.
