Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 729/2025, ze dne 30. 5. 2025:
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaký má podle nyní (od 1. 1. 2014) účinné právní úpravy vliv na běh promlčecí lhůty věřitelovy pohledávky za zůstavitelem skutečnost, že věřitel oznámil (soudu nebo soudnímu komisaři) do pozůstalostního řízení svoji pohledávku, a to za situace, kdy byla posléze nařízena likvidace pozůstalosti a kdy oznámení věřitele (učiněné v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti) se při likvidaci pozůstalosti považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku.
Zemřel-li zůstavitel, aniž by uhradil všechny své dluhy, nemá jeho smrt sama o sobě žádný vliv na věřitelovo právní postavení. Smrtí zůstavitele tudíž nedochází ke stavení nebo přerušení běhu promlčecí nebo prekluzivní lhůty u věřitelových pohledávek a se smrtí zůstavitele zákon nespojuje ani jinou, byť jen dočasnou (do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti), nevymahatelnost věřitelovy pohledávky.
Věřitel se může domáhat vždy v průběhu řízení o pozůstalosti žalobou podanou u soudu jako orgánu veřejné moci přisouzení (uspokojení) své pohledávky za zůstavitelem. V takovém sporu ovšem zpravidla nejsou pasivně věcně legitimováni – jak tomu bylo podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 – zůstavitelovi dědici (ti, o nichž lze mít důvodně za to, že jsou zůstavitelovými dědici), popřípadě stát, má-li mu připadnout dědictví jako tzv. odúmrť, ale – jak je nepochybné z ustanovení § 1703 o. z. – ti, kteří spravují pozůstalost. Osobu, která je oprávněna a povinna spravovat pozůstalost, vymezuje ustanovení § 1677 o. z.; není-li tu taková osoba, spravuje pozůstalost správce pozůstalosti jmenovaný soudem (srov. § 157 z. ř. s.). Kdyby v řízení o pozůstalosti došlo při stanovení osoby spravující pozůstalost k prodlení, lze žalobu podat proti neznámé osobě oprávněné ke správě pozůstalosti, které by byl v příslušném sporném řízení ustanoven opatrovník (§ 29 odst. 3 o. s. ř.).
Dluhy, které měl zůstavitel v době smrti, tvoří pasiva pozůstalosti (srov. § 171 odst. 2 písm. a/ z. ř. s.). Pasiva pozůstalosti soud v řízení o pozůstalosti objasní – jak vyplývá z ustanovení § 173 z. ř. s. – z údajů dědiců; neshodnou-li se dědici na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do pasiv pozůstalosti, ke sporným dluhům se v řízení o pozůstalosti nepřihlíží.
Je nepochybné (i když to není v zákoně výslovně upraveno), že zůstavitelův věřitel může pozůstalostnímu soudu oznámit (podáním, pro něž nejsou stanoveny jiné než obecné náležitosti), že má pohledávku za zůstavitelem. Takové oznámení představuje toliko podklad (jeden z podkladů) pro údaje dědiců, co vše patří do pasiv pozůstalosti. Kdyby se ovšem dědici neshodli na rozhodných skutečnostech týkajících se věřitelem oznámené pohledávky, pak se bez dalšího (bez ohledu na skutečnosti uváděné věřitelem) k ní, i kdyby oznámení mělo náležitosti žaloby nebo přihlášky pohledávky do likvidace pozůstalosti, v řízení o pozůstalosti – jak je zřejmé z ustanovení § 173 věty druhé z. ř. s. – nepřihlíží a soud ji ani neuvede v seznamu zůstavitelových pasiv.
Vzhledem k povaze věřitelova oznámení je nepochybné, že nepředstavuje (je vyloučeno, aby představovalo) – jak již dříve dovodila judikatura soudů (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2009) a její závěry v tomto směru jsou použitelné i při výkladu současné právní úpravy – uplatnění práva ve smyslu ustanovení § 648 o. z., a to ani tehdy, kdyby mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro žalobu nebo pro přihlášku do likvidace pozůstalosti. Má-li tedy zůstavitelův věřitel v úmyslu dosáhnout zastavení běhu (tzv. spočívání) promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá řízení o pozůstalosti, nepostačuje, aby ji pouze oznámil pozůstalostnímu soudu, nýbrž musí pohledávku uplatnit u soudu (popřípadě jiného orgánu veřejné moci, který má k tomu pravomoc) v řízení, které je k tomu povoláno, a v zahájeném řízení řádně pokračovat.
V případě, že zůstavitelův věřitel neuplatní do skončení řízení o pozůstalosti svou pohledávku u příslušného orgánu veřejné moci (soudu), promlčecí lhůta mu neskončí dříve, než uplyne šest měsíců od skončení řízení o pozůstalosti. Ustanovení § 643 odst. 1 o. z. totiž prodlužuje promlčecí lhůtu tak, aby skončila nejdříve uplynutím šesti měsíců od skončení řízení o pozůstalosti, k němuž došlo pravomocným usnesením o dědictví, kterým bylo dědici (dědicům) potvrzeno nabytí dědictví. Z ustanovení § 643 odst. 1 o. z. současně vyplývá, že k uvedenému prodloužení promlčecí lhůty nedochází vždy, ale jen tehdy, jestliže povinnost přešla na dědice, popřípadě na stát při tzv. odúmrti, a nikoliv také v případě skončení řízení o pozůstalosti jiným způsobem.
Byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, ustanovení § 643 odst. 1 o. z. na promlčení přihlášených pohledávek nedopadá. Nařízením likvidace totiž řízení o pozůstalosti ještě nekončí a potvrzení nabytí dědictví dědicům při likvidaci pozůstalosti nepřichází v úvahu, protože jeden z účinků pravomocně nařízené likvidace pozůstalosti spočívá v tom, že dědická práva zůstavitelových dědiců a právo státu na vydání tzv. odúmrti zanikají (srov. § 200 písm. a/ z. ř. s.).
Při likvidaci pozůstalosti mohou být (zásadně) uspokojeny pohledávky, které věřitel řádně a včas přihlásil (srov. zejména § 240 a násl. z. ř. s.). V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj úkon po nařízení likvidace „opakovat“, jestliže již takové oznámení mělo náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř. s. se takové oznámení považuje za přihlášku.
U promlčení pohledávek přihlášených do likvidace pozůstalosti se nepoužije ustanovení § 648 o. z. a ani nelze – jak to poukázal odvolací soud – uvažovat o analogickém užití § 643 odst. 1 o. z. Promlčení těchto pohledávek při likvidaci pozůstalosti totiž speciálně upravuje ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. tak, že „podá-li věřitel přihlášku nebo pokládá-li se jeho podání za přihlášku (§ 245), promlčecí lhůta a lhůta pro zánik práva přestane běžet, a to s účinnosti ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu“, ledaže by přihláška byla odmítnuta. Oproti obecné úpravě promlčení tak přestává běžet promlčecí lhůta nikoliv dnem, v němž věřitelé uplatnili své pohledávky u soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, ale pro všechny věřitele a všechny přihlášené pohledávky bez ohledu na to, kdy došly soudu (soudnímu komisaři), stejně, a to ode dne, v němž bylo usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti vyvěšeno na úřední desce soudu. Analogické užití ustanovení § 643 odst. 1 o. z. při likvidaci pozůstalosti vylučuje speciální ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s., jehož smyslem a účelem bylo upravit (některé) otázky promlčení zejména s přihlédnutím k povaze likvidace pozůstalosti jinak, než jak tomu je v případě, že povinnost přešla podle výsledků řízení o pozůstalosti na dědice.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že promlčecí lhůta přestává běžet již ode dne, v němž věřitel oznámil v době od zahájení řízení o pozůstalosti do nařízení likvidace pozůstalostnímu soudu (soudnímu komisaři) svoji pohledávku, a to tehdy, jestliže posléze byla nařízena likvidace pozůstalosti a jestliže oznámení věřitele se při likvidaci pozůstalosti považuje ve smyslu ustanovení § 245 z. ř. s. za přihlášku. S tímto závěrem – jak vyplývá z výše uvedeného – nelze souhlasit. Závěr odvolacího soudu je v přímém rozporu se zněním, účelem a smyslem ustanovení § 246 odst. 1 z. ř. s. a ve svých důsledcích – jak výstižně uvádí dovolatelka – představuje poskytnutí „širší ochrany jedné straně sporu, než jí právní řád poskytuje“. Úvaha odvolacího soudu o tom, že v průběhu řízení o pozůstalosti nemá být věřitel „nucen k podání žaloby“ a že by mělo být „postačující oznámení pohledávky podle ustanovení § 245 z. ř. s.“, náležitě nepřihlédla k tomu, že není žádný obsahový rozdíl mezi žalobou a oznámením, které by mělo mít náležitosti přihlášky, a že tedy obojí „nutně zatěžuje věřitele“ požadavky „stejně náročnými“. Je zřejmé, že v projednávané věci byla pozůstalostním soudem nařízena likvidace pozůstalosti se „značným zpožděním“, nicméně žalobkyně nemusela (a neměla) s uplatněním své pohledávky u orgánu veřejné moci „vyčkávat“ na nařízení likvidace pozůstalosti a žalobkyně ani náležitě nevysvětlila, proč svou pohledávku nevymáhala žalobou již v průběhu řízení o pozůstalosti.
V projednávané věci bylo usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 1. 2023, č. j. 24 D 557/2016-281, kterým byla nařízena likvidace pozůstalosti po Vlastě Hrobské, zemřelé dne 5. 6. 2016, vyvěšeno na úřední desce soudu dne 1. 2. 2023. Tímto dnem tak přestala běžet promlčecí lhůta pro všechny pohledávky, které byly (řádně a včas) přihlášeny do likvidace pozůstalosti. Pohledávky, u nichž marně prošla promlčecí lhůta do 31. 1. 2023, jsou promlčené. To platí i o pohledávce žalobkyně, když její oznámení ze dne 3. 2. 2017 učiněné do řízení o pozůstalosti nemá účinky uvedené v ustanovení § 648 o. z. a jiné uplatnění pohledávky u orgánu veřejné moci nebylo zjištěno a ani tvrzeno. Veden chybným právním názorem se odvolací soud nezabýval otázkou, zda vznesení námitky promlčení odporovalo – jak dovozovala žalobkyně – dobrým mravům.
