Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1044/2025, ze dne 24. 6. 2025:
Odvolací soud zřejmě vycházel ze závěrů obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, v němž dovolací soud uzavřel, že zpochybňuje-li nepominutelný dědic důvodnost vydědění, ale současně uznává pravost a platnost závěti zůstavitele, nevzniká spor o dědické právo, a proto nepominutelného dědice nelze odkázat k podání žaloby ve smyslu § 170 z. ř. s. Nutno uvést, že skutkové okolnosti daného případu spočívaly v tom, že tamější zůstavitel sepsal mimo listiny o vydědění také nikým nezpochybněnou závěť povolávající jiného (jediného) dědice. Podle dovolacího soudu závěr, k němuž dovolací soud dospěl v tomto označeném rozhodnutí, je možné aplikovat pouze za předpokladu, že zůstavitel paralelně (souběžně) s prohlášením o vydědění nepominutelného dědice učinil nikým nezpochybněné pořízení pro případ smrti (ohledně veškerého majetku), jímž povolal někoho jiného za svého (své) dědice, jímž tak vyloučil nárok na dědictví neplatně vyděděného potomka, a z tohoto důvodu se tak nepominutelný dědic nemůže domoci svého práva na dědický podíl, nýbrž pouze práva na povinný díl.
Naproti tomu v případech, kdy nepominutelný dědic kromě důvodů vydědění zpochybňuje (právě) také pravost a platnost pořízení pro případ smrti, jímž zůstavitel současně vydědil nepominutelného dědice, případně pravost a platnost prohlášení o vydědění, bylo-li učiněno samostatnou listinou a zůstavitel pro případ smrti nepořídil či pořízení pro případ smrti učinil jen o části majetku nebo pořízení pro případ smrti učinil a nepominutelný dědic zpochybňuje také jeho pravost a platnost, a v případě úspěchu mu podle hmotného práva bude svědčit právo na dědický podíl (nikoliv pouze právo na povinný díl), má dovolací soud za to, že tímto vzniká mezi dědici spor o dědické právo, který je třeba vyřešit s ohledem na okolnosti případu postupem podle ustanovení § 169 nebo § 170 z. ř. s.
Zanechala-li tedy zůstavitelka závěť pouze ve vztahu k části svého majetku, v níž současně uvedla, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala žalobkyně, spolu s dodatkem k závěti, jímž zopakovala, že si nepřeje, aby cokoliv z jejího majetku dostala žalobkyně, a učinila-li také prohlášení o vydědění, v němž uvedla důvody vydědění žalobkyně, odvíjelo se právní postavení žalobkyně v pozůstalostním řízení nejen od jí zpochybňované platnosti důvodů předmětného vydědění, ale také (a to především) od jí zpochybňované platnosti předmětné listiny o vydědění ze dne 11. 4. 2017 a holografní závěti zůstavitelky ze dne 23. 11. 2014 spolu s dodatkem ze dne 23. 3. 2017, neboť v případě úspěchu by jí ve vztahu k majetku, který nebyl předmětem sporné závěti, svědčilo také právo na dědický podíl ze zákonné dědické posloupnosti a nikoliv případně pouze právo na povinný díl. Za těchto okolností dovolací soud uzavírá (oproti závěrům odvolacího soudu), že i ve vztahu k žalobkyní požadovanému určení, tj. že je dědičkou po zůstavitelce (k němuž byla mimo jiné správně odkázána usnesením soudního komisaře v pozůstalostním řízení; k tomu srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3755/2017), se v projednávaném případě jedná o „řádný“ spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s., který ze zákona není podmíněn splněním podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
