Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1778/2025, ze dne 20. 9. 2025:
Naproti tomu uplatňuje-li osoba či osoby spravující pozůstalost pohledávky zůstavitele po jeho smrti, činí tak vlastním jménem na účet budoucích dědiců (resp. se někdy ne zcela přesně hovoří o tom, že tak činí ve prospěch „pozůstalosti“), aniž by byly zákonem v možnosti ochrany majetkových zájmů budoucích dědiců jakkoliv omezeny, vystupují-li vůči třetím osobám uvedou, že jednají jako osoby spravující pozůstalost (popř. že jsou správci dědictví či vykonavatelé závěti) konkrétního zůstavitele. Má-li být tato činnost správce pozůstalosti (či jiné osoby spravující pozůstalost) úspěšná, nemůže se např. při přijímání plnění spojeného se spravovaným majetkem obejít bez možnosti tato plnění také vymáhat procesními prostředky, včetně podávání žalob, resp. exekučních návrhů (srovnej již výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021). Dospěla-li již dříve judikatura dovolacího soudu k závěru, že osoba spravující pozůstalost je v rámci prosté správy oprávněna podávat žaloby, nedávalo by rozumný smysl, aby tatáž osoba byla vyloučena z možnosti pokračovat v soudním řízení iniciovaném ještě za života zůstavitele; k témuž závěru lze dospět i pomocí metody logického výkladu a maiori ad minus.
