Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1300/2025, ze dne 5. 8. 2025:
Ve vztahu k eventuálnímu žalobnímu petitu („určení“ práva žalobce na povinný díl) je podstatou dovolacích námitek žalobce mimo jiné polemika se závěry Nejvyššího soudu (vyslovenými v rozsudku ze dne 30. 7. 2018, č.j. 21 Cdo 4392/2017), podle nichž se nepominutelný dědic zůstavitele (žalobce) může (nebude-li jeho právo na povinný díl uspokojeno v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu, k tomu srov. odstavec 7. níže) ve smyslu § 1654 odst. 1 o. z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou se pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byl potomek zůstavitele (žalobce) vyděděn po právu či nikoliv. Otázku postavení osoby s právem nepominutelného dědice při projednání pozůstalosti přitom již soudní praxe řešila a dovolací soud nemá důvod odchýlit se ani od dříve vyjádřených závěrů, podle nichž (mimo jiné) pokud nepominutelný dědic svůj nárok na povinný díl dovozuje z toho, že důvody, pro které byl zůstavitelem vyděděn, nejsou dány, má možnost se svého práva domáhat mimo řízení o pozůstalosti – žalobou ve sporném řízení, v němž se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020). Jinými slovy, okolnost, zda nepominutelný dědic byl neplatně vyděděn, se již v situaci, nesvědčí-li mu prokazatelně dědické právo ze zákona, netýká sporu o dědické právo, nýbrž je významná pouze pro závěr o tom, zda mu náleží povinný díl (srov. § 1650 o. z.). Za těchto okolností proto také na žalobu na určení práva nepominutelného dědice na povinný díl z pozůstalosti nelze pohlížet jako na žalobu podanou ve smyslu § 170 z. ř. s., ale jako na žalobu, jíž se žalobce domáhá určení svého postavení jako nepominutelného dědice, a tudíž je nezbytné, aby na požadovaném určení prokázal ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem. Odvolací soud dospěl tedy ke správnému závěru, že za situace, kdy není zpochybňována platnost listiny o vydědění (resp. za situace, kdy listina o vydědění byla pořízena notářským zápisem společně se závětí, která byla soudy ve sporném řízení o určení dědického práva shledána platným právním jednáním zůstavitele), žalobce nemůže mít na jím požadovaném určení naléhavý právní zájem, a proto správně žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na uvedených závěrech nic nemůže změnit ani okolnost, že v posuzované věci se žalobce domáhal požadovaného určení na základě nesprávného odkazu pozůstalostního soudu (soudního komisaře) k podání žaloby (neboť se mu dostalo potřebného poučení od soudu, avšak nadále trval na vymezení předmětu řízení a vydání patřičného rozhodnutí) a že dovozuje odlišný právní názor na věc ohledně povahy podané žaloby.
