Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1482/2025, ze dne 31. 7. 2025:
Uvedené závěry v obdobných skutkových poměrech, kdy k vydědění došlo do 31. 12. 2013, tedy za účinnosti obč. zák., zatímco zůstavitel zemřel až po uvedeném datu, to je za účinnosti o. z. Nejvyšší soud rozvinul ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023 (jež je veřejnosti, stejné jako jiná rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný např. na stránkách www.nsoud.cz), v němž s podrobnější argumentací vysvětlil, že je třeba postupovat tak, aby byla co nejvíce respektována písemně projevená vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, jelikož úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, a to i tehdy, byla-li pořízena před 1. 1. 2014.
Požadavek na výklad právního jednání (dříve právního úkonu) způsobem, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, formulovaný ve výše zmíněném rozsudku, se však nutně musí promítnout i do nynější věci. Z tohoto důvodu potom ovšem nemůže nová právní úprava sama o sobě zásadně modifikovat účinek a rozsah vydědění pořízeného za předešlé právní úpravy, respektive vůle, kterou zůstavitel písemně projevil, nemůže být pozdější právní úpravou měněna. Nelze rozumně předpokládat, že zákonodárce, který nyní klade mimořádný akcent na co největší respekt k vůli zůstavitele by současně hodlal tímtéž právním předpisem (jeho obsahem) tuto vůli zůstavitele, podstatným způsobem sám pozměňovat.
Taková situace by podle Nejvyššího soudu nastala i v nyní posuzovaném případě, pokud by se právnímu jednání v podobě vydědění učiněnému za staré právní úpravy na základě nové právní úpravy přičítaly zcela odlišné následky, které by v době, kdy bylo učiněno, vůbec nemohly být s takovým jednáním spojovány a zůstavitelem předpokládány. V době sepsání závěti obsahující vydědění, tedy dne 11. 5. 2008, bylo za účinnosti minulé právní úpravy nepochybné, že platné vydědění má účinky jen vůči vyděděnému neopomenutelnému dědici, pokud zůstavitel neurčil jinak. Účinky vydědění se tak podle § 469a odst. 2 obč. zák. nevztahovaly na potomky vyděděného (vnuky a pravnuky), jimž naopak svědčilo v důsledku platného vydědění jejich předka právo formální reprezentace v rozsahu takto uvolněného dědického podílu (§ 473 odst. 2 obč. zák.).
Pokud proto zůstavitel pořídil závěť obsahující vydědění jeho dcery M. Č. v roce 2008, nemohl jí v době jejího sepisu přikládat účinek, který by jí přisoudil občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, resp. pokud chtěl účinky vydědění vztáhnout i na potomky vyděděného, mohl tak ve své závěti písemně učinit.
Nejvyšší soud neshledává v argumentaci dovolatelů důvody pro to, aby se od výše uvedené judikatury odklonil, a doplňuje, že není snad jiné oblasti občanského práva, než je právo dědické, v němž je třeba ve vztahu k zůstavitelům ze strany státu plně respektovat v rámci uznané testovací svobody jimi písemně projevenou vůli, pokud nakládají se svým jměním, a tím naplnit jednu ze zásad dědického práva, jíž je zásada zachování hodnot, která nachází – mimo jiné – svůj odraz též v článku 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod. Zůstaviteli by mělo být, i s odkazem na obecně uznávaný princip zákazu pravé zpětné účinnosti právních norem, garantováno, že jím učiněné pořízení pro případ smrti bude s ohledem na v něm písemně zachycený projev vůle co možná nejvíce respektováno, a to v zásadě za podmínek, které tu byly v době učinění jednostranného právního jednání (dříve úkonu). Lze rovněž předpokládat, že pokud zůstavitel neprojevil v pořízení pro případ smrti jinou vůli, byl (s přihlédnutím k principu neznalost zákona neomlouvá) zřejmě srozuměn s následky, které jeho jednání v rozhodné době přisuzoval právní řád a závěť sepsal v mezích zákona. Odvolací soud přitom právem v odstavci 27 napadeného usnesení upozornil, že zůstavitel v roce 2008 logicky nemohl anticipovat budoucí právní úpravu, zejména parametry zákona č. 89/2012 Sb., nic mu však nebránilo v rámci zákonem dané dispozice projevit vůli o tom, že si nepřeje, aby na místě vyděděné dcery dědili její /možní, budoucí/ potomci. V tomto smyslu je tedy třeba vykládat i znění § 3069 o. z., přičemž daný výklad není ani v rozporu se závěry obsaženými v rozsudcích Nejvyššího soudu dne 27. 9. 2019 pod sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, či ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 549/2020, neboť odvolací soud v této věci aplikoval nyní účinný občanský zákoník, ale při výkladu projevené vůle zůstavitelem (to je, koho chtěl povolat k dědictví a která osoba či osoby měly být vyděděny) přihlédl k právní úpravě platné a účinné v době, kdy byla závěť obsahující vydědění pořízena. Obdobně postupuje dovolací soud i při výkladu institutu dědické nezpůsobilosti, jestliže jednání, které zakládá podle současného zákona dědickou nezpůsobilost, není důvodem pro to, aby mělo tytéž následky, jestliže se jej dědic dopustil v době do 31. 12. 2013, pokud s ním dřívější právní předpis nezpůsobilost nespojoval. Uvedený závěr pak nijak nesouvisí s nikým nezpochybňovanou úvahou, že účinky vydědění se mohou posoudit vždy až k okamžiku smrti zůstavitele.
