Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3035/2024, ze dne 17. 9. 2025:
Rozhodovací praxe současně vychází z toho, že posouzení otázky okamžiku ustálení zdravotního stavu, si zpravidla žádá vyjádření lékaře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, nebo ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3196/2010), jak se však podává z předestřeného, odborné posouzení zdravotního stavu by mělo být jako jedno z podstatných skutkových zjištění zasazeno do rámce právních úvah vykládajících zásadní hmotněprávní otázku vzniku práva na náhradu za ZSU v podobě ustálení zdravotního stavu tak, aby i v tomto směru bylo učiněno zadost požadavku na předvídatelnost soudních rozhodnutí ve smyslu § 13 o. z. a rovného přístupu soudů ke všem poškozeným. Jakkoliv tedy může být posouzení ustálení zdravotního stavu úzce spjato s odborným vyjádřením lékaře reflektujícím specifika každého individuálního případu, nelze ztrácet ze zřetele právní rámec daného pojmu, jenž by měl bránit arbitrárnosti v přístupu k poškozeným. Je tak na soudu, aby prostřednictvím odborných podkladů zjišťoval naplnění výkladu daného právního pojmu, včetně případného zohlednění (odlišení) původně neočekávaného, leč následně nastalého zhoršení zdravotního stavu.
V projednávané věci nebylo sporu o tom, že u poškozené k ustálení zdravotního stavu nedošlo. Tato skutečnost není marginální, nýbrž klíčová pro právní závěr, zda nárok na náhradu za ZSU vznikl. Ve smyslu výše citované judikatury dovolacího soudu je nárok na náhradu za ZSU zásadně jednorázovým, celistvým a nedělitelným. Jeho smyslem je jedinou peněžitou částkou odčinit obtíže a útrapy spojené s trvalým zhoršením zdravotního stavu, pro něž je poškozený zcela nebo zčásti vyřazen z možnosti zapojit se do obvyklých životních činností, zejména v oblasti pracovního či studijního uplatnění, rodinných vztahů, obvyklých činností při péči o svou osobu a domácnost, či rekreačních a volnočasových aktivit apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 6 Tdo 1309/2019, publikované pod č. 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dále jen „Sb. rozh. tr.“).
Názor dovolatele, že lze nárok na náhradu za ZSU rozdělit na jakési dílčí ZSU představující v tomto konkrétním případě ztrátu dolní končetiny a bodové ohodnocení a odčinění pouze této jedné dílčí ztráty pro další život poškozené, nemá oporu v platném právu a je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu jakož i se smyslem a účelem náhrady.
Nejedná se o výklad ve prospěch poškozené, nýbrž pouze ve prospěch jejích dědiců. Ti však újmu na zdraví neutrpěli, neexistují u nich setrvalé nepříznivé následky pro jejich další život, ani není dána překážka lepší budoucnosti. Tento názor dovolatele je tedy nesprávný a v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud tedy uzavírá, že nárok na náhradu za ZSU poškozené za jejího života nevznikl, a proto nemohl na dovolatele děděním přejít.
