Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1778/2025, ze dne 20. 9. 2025:
Lze tedy k této dílčí otázce shrnout, že dovoluje-li povaha uplatněného nároku pokračovat v řízení, je procesním nástupcem zůstavitele, ať již vystupoval v řízení jako žalobce nebo žalovaný osoba, která vykonává správu jeho pozůstalosti. Nebude proto zpravidla v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 1 a 6 o. s. ř.), pokud soudy při úmrtí účastníka mechanicky přistoupí k přerušení sporného řízení až do doby pravomocného skončení pozůstalostního řízení. Výjimkou bude zejména situace, kdy pozůstalost bude předlužena a bude možno očekávat nařízení její likvidace.
Na osobu, která do doby právní moci usnesení o dědickém právu [viz § 184 a 185 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“] spravuje pozůstalost [ať už jí je vykonavatel závěti, zůstavitelem či soudem jmenovaný správce pozůstalosti, popř. jediný v úvahu přicházející dědic, nebo všichni v úvahu přicházející dědicové společně nebo některý z nich určený jejich vzájemnou dohodou či rozhodnutím soudu] „je třeba nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o. z.) procesního nástupce zemřelého žalobce, a pokud je zde procesní subjekt, který může na místě zemřelého účastníka ve sporu pokračovat, odpadla tím překážka, pro kterou bylo řízení případně přerušeno, a v řízení lze tak pokračovat (§ 107 odst. 1 věta třetí o. s. ř.), srovnej k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1660/2021, v němž bylo řízení rovněž přerušeno do „skončení dědického řízení“).
Vzhledem k tomu, že v dané věci smrt žalobkyně a) nepochybně nebyla spojena se zánikem práva na uspokojení soudně uplatněného tvrzeného nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy, nelze mít za to, že by bylo třeba v každém případě řízení z toho důvodu přerušit, ale soud prvního stupně neměl (oproti mínění dovolatelky) zjišťovat, kdo přichází v úvahu „jako dědic“ po zůstavitelce (žalobkyni a/), ale měl správně dotazem u soudního komisaře zjišťovat, která osoba či osoby vykonávají správu pozůstalosti ve smyslu § 156 až 160 z. ř. s. Pokud by v rámci sporného či pozůstalostního řízení vznikly pochybnosti o tom, kdo správu pozůstalosti vykonává, bylo by na soudním komisaři, aby takové pochybnosti bez většího prodlení odstranil způsobem předvídaným v § 156 z. ř. s., tedy usnesením autoritativně určil, kdo vykonává správu pozůstalosti a pokud by to nebylo možné, bylo by namístě postupovat podle § 157 odst. 1 písm. a), popř. písm. c) z. ř. s., tedy soudní komisař by byl povinen jmenovat správce (ať už celé či jen části) pozůstalosti.
