Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 829/2025, ze dne 27. 8. 2025:
V projednávané věci je patrné, že žalovaný složil předmětnou částku do úschovy soudu postupem podle § 289 a násl. z. ř. s. (zařazeným do hlavy IV. „Jiná řízení“), tedy postupem odlišným od úschov v řízení o pozůstalosti (§ 281 z. ř. s. a násl.). K tomu srov. zejména rozdíl ve způsobu vydávání předmětu úschovy (§ 298 a násl. z. ř. s. v řízení o úschovách, zařazeným do hlavy IV. „Jiná řízení“, oproti § 286 a násl. z. ř. s. upravujícím úschovy v řízení o pozůstalosti). U úschov v řízení o pozůstalosti např. podle § 287 odst. 1 z. ř. s. „Soudní komisař nebo, nebyl-li v době vydání úschovy žádný notář pověřen, aby jako soudní komisař provedl úkony soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti, soud vydají po skončení řízení o pozůstalosti úschovu tomu, komu podle pravomocných rozhodnutí soudu patří“; zatímco v řízení o úschovách zařazených do hlavy IV. „Jiná řízení“ podle § 298 odst. 1 z. ř. s. „Předmět úschovy vydá soud příjemci na jeho žádost. Jestliže ke složení došlo proto, že někdo jiný než příjemce uplatňuje právo na vydání předmětu úschovy nebo že někdo jiný, jehož souhlasu je třeba, nesouhlasí s vydáním předmětu úschovy příjemci, je k vydání předmětu úschovy zapotřebí souhlasu všech účastníků a osoby, pro jejíž nesouhlas s plněním došlo ke složení do úschovy. Souhlasu složitele je však třeba jen tehdy, bylo-li plnění složeno pro neznámého věřitele.“ a podle § 299 odst. 1 z. ř. s. „Byl-li souhlas s vydáním předmětu úschovy odepřen, lze jej nahradit pravomocným rozsudkem soudu, kterým bylo rozhodnuto, že ten, kdo vydání odporoval, je povinen souhlasit s vydáním předmětu úschovy žadateli.“
V pozůstalostním řízení po zůstaviteli, který byl věřitelem žalovaného, nebylo vydáno usnesení podle § 151 z. ř. s., kterým by soud uložil dlužníkům zůstavitele, aby plnění skládali do úschovy soudu, s upozorněním, že plnění provedená jinam nebudou mít za následek splnění dluhu. V pozůstalostním řízení nebylo vydáno ani usnesení podle § 149 nebo 152 z. ř. s., kterým by soud uložil dlužníkům zůstavitele, aby plnění skládali do úschovy soudu.
Pravomocné usnesení soudu o přijetí plnění do úschovy má z hlediska zániku závazků stejné právní následky jako převzetí plnění věřitelem; za okamžik uspokojení nároku se považuje den, v němž byl předmět plnění složen u soudu. Uvedené ovšem platí jen za předpokladu, že dlužník složil předmět plnění do úschovy opravdu v souladu s ustanovením § 1953 o. z. nebo jiným zákonem stanoveným důvodem. Zjistí-li se, že důvody pro složení plnění u soudu nebyly dány, např. proto, že věřitel přijetí plnění ve skutečnosti neodmítá a že tedy není v prodlení, že je přítomen, že dlužník neměl důvody pochybovat o tom, kdo je věřitelem, apod., dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá.
Jak již k řízení o soudní úschově podle § 289 a násl. z. ř. s. vyložil Nejvyšší soud, dlužník nezná svého věřitele zpravidla tehdy, jestliže dosavadní věřitel zemřel (zanikl) a jestliže jeho dědicové (jiní právní nástupci) dosud nejsou známi, zatímco při složení do úschovy z důvodu pochybností o tom, kdo je věřitelem, dlužník zná osoby, které si činí právo na plnění, nemá však možnost (objektivně vzato) rozpoznat, komu z nich plnění náleží. Dá-li tedy složitel plnění do soudní úschovy, protože má důvodné pochybnosti o tom, kdo je věřitelem, vyplývá z toho mimo jiné, že je srozuměn s tím, že bude plnění vydáno tomu z nich, pro něhož plnění určil (tj. příjemci), a to (samozřejmě) tehdy, vysloví-li s tím souhlas ti, kteří po něm (rovněž) požadovali plnění a pro jejichž postoje plnění složil do úschovy, nebo bude-li jejich souhlas nahrazen pravomocným rozsudkem soudu. Další souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy jím určenému příjemci se již z tohoto důvodu nevyžaduje; souhlas složitele s vydáním předmětu úschovy má své opodstatnění jen v případě, že složitel v době složení plnění do úschovy věřitele neznal (nevěděl o osobě, které by mohl plnit) a že tedy žádá o vydání plnění někdo, pro něhož složené plnění nemohl určit a ve vztahu k němuž složitel má (jako dlužník) důvod se vyjádřit, zda na plnění má vskutku právo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2700/2024).
Odborná literatura k tomu, kdy je věřitel neznámý, uvádí, že „Dlužník není ani s vynaložením přiměřeného rozumně očekávaného úsilí schopen zjistit, kdo je věřitelem, kterému má být plněno. Typicky toto nastává po úmrtí původního věřitele, kdy ještě není ani znám okruh jeho potenciálních dědiců“ (VANČUROVÁ, Kateřina. § 1953 [Náhradní splnění]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 3.). Jiná odborná literatura uvádí, že typická situace, kdy je věřitel neznámý, „bude např. po smrti původního věřitele, pokud dědicové jsou v době, kdy dlužník má plnit, neznámí“, a dále také uvádí, že situace, kdy dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nastane když „např. v případě smrti věřitele nebude jasné, který ze skupiny dědiců nabude předmětnou pohledávku“ (ŠILHÁN, Josef. § 1953 [Náhradní splnění]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 980, marg. č. 9, 10.).
Jestliže nebylo vydáno usnesení podle § 151 z. ř. s., kterým by soud uložil dlužníkům zůstavitele, aby plnění skládali do úschovy soudu, s upozorněním, že plnění provedená jinam nebudou mít za následek splnění dluhu (ani usnesení podle § 149 nebo 152 z. ř. s., kterým by takovou povinnost uložil), je zapotřebí zabývat se tím, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro plnění do soudní úschovy podle ustanovení § 289 a násl. z. ř. s.
Předně lze konstatovat, že v daném případě, kdy věřitel zemře, je znám okruh jeho potenciálních dědiců, a jeho dlužník nejenže ví, u kterého soudního komisaře je pozůstalostní řízení vedeno, ale zná i tento okruh potenciálních dědiců, potom se nejedná o případ, kdy je věřitel neznámý, ale lze se zabývat tím, zda jde o případ, kdy je dlužník bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. V projednávané věci se požadovaného plnění domáhal žalobou již zůstavitel za svého života, nynější žalobkyně je jeho procesním nástupcem, a žalovaný plnil (částečně) do soudní úschovy podle § 289 a násl. z. ř. s. až po úmrtí původního žalobce s odůvodněním, že je v nejistotě, kdo je jeho věřitelem.
Jak stanovuje § 1953 o. z., jedním z důvodů, kdy je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy, je skutečnost, že dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem. Jestliže dlužník plnil do soudní úschovy po úmrtí věřitele až poté, co se ohledně celého dluhu dostal do prodlení během života věřitele, potom není v nejistotě kdo je věřitelem bez své viny, neboť byl povinen plnit zůstaviteli již za jeho života. Tvrdí-li dlužník, že je v nejistotě, komu má plnit kvůli tomu, že zůstavitel zemřel a není rozhodnuto o tom, kdo je jeho dědicem, potom si tento stav tvrzené nejistoty způsobil vlastní vinou, když se dostal do prodlení již za života zůstavitele, neboť nebýt prodlení dlužníka, potom by jím tvrzené pochybnosti o tom, komu plnit, nevznikly. Již proto není dovolání žalovaného (dlužníka) opodstatněné.
Lze doplnit, že žalovaný se mohl pokusit plnit do úschovy v pozůstalostním řízení (§ 281 z. ř. s.), neboť případně mohl iniciovat vydání usnesení podle § 151 z. ř. s., když toto ustanovení svojí formulací neposkytuje soudu příliš prostoru pro uvážení, zda za tam stanovených podmínek takové usnesení má, či nemá vydat; v případě vydání usnesení podle 151 z. ř. s. a jeho doručení žalovanému by již žalovaný byl povinen plnit do soudní úschovy v pozůstalostním řízení (§ 281 a násl. z. ř. s.).
Nad rámec uvedeného lze k tomu, zda byl dlužník skutečně ve stavu objektivní nejistoty, kdo je jeho věřitelem, konstatovat následující.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023, vyložil, že v době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o pozůstalosti skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do pozůstalosti. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o pozůstalosti jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, jehož závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy, nebo srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1684/2015, jestliže dědické právo dědiců bylo prokázáno – svědčí jim dědické právo, dědictví neodmítli, jsou způsobilí dědit a není mezi nimi spor o dědické právo, je třeba je považovat (až do právní moci usnesení, kterým bude řízení o dědictví skončeno) za vlastníky celého (všeho) majetku patřícího do dědictví, kteří jsou ve vztahu k třetím osobám z právních úkonů týkajících se věcí, práv a jiných majetkových hodnot patřících do dědictví oprávněni a povinni společně a nerozdílně.
Nepovolal-li zůstavitel správce pozůstalosti nebo vykonavatele závěti (srov. § 1677 o. z.), nebo nebyl-li v pozůstalostním řízení jmenován správce pozůstalosti (srov. § 157 z. ř. s.), potom spravuje pozůstalost dědic; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové, nenařídí-li soud jiné opatření (srov. § 1677 odst. 1 věta druhá a odst. 2 o. z.).
V předmětném pozůstalostním řízení nebyl povolán ani jmenován správce pozůstalosti (ani vykonavatel závěti), nebylo vydáno usnesení podle § 156 z. ř. s., a soudní komisař sdělil během probíhajícího pozůstalostního řízení nynějšímu žalovanému, že dědické právo svědčí jediné dědičce (nynější žalobkyni), přičemž ke dni podání návrhu na přijetí do úschovy zde již nebyl ani spor o dědické právo.
Protože nebyl povolán ani jmenován správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, a soud nenařídil ani jiné opatření, spravovala pozůstalost v okamžiku, kdy žalovaný složil (část) plnění do soudní soluční úschovy, jako jediná nynější žalobkyně, které jako jediné v probíhajícím pozůstalostním řízení v dané době svědčilo dědické právo. Dovolatel proto ani nebyl ve stavu objektivní nejistoty, kdo je jeho věřitelem, neboť v situaci, kdy nebylo vydáno usnesení, kterým by soud uložil dlužníkům zůstavitele, aby plnění skládali do úschovy soudu v pozůstalostním řízení, mohl plnit žalobkyni, jako osobě, která (jako jediná) v předmětné době spravovala pozůstalost. Důvody pro složení plnění do soluční úschovy soudu podle § 289 a násl. z. ř. s. proto nebyly dány a dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn, a dlužník byl proto i následně v prodlení. Dovolání proto není ani z tohoto hlediska opodstatněné.
