Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1625/2025, ze dne 24. 9. 2025:
V dané věci bylo pro rozhodnutí o dědickém právu rozhodující (mimo jiné) vyřešení právní otázky platnosti prosté allografní závěti ve smyslu ustanovení § 1534 ve spojení s § 1539 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to z hlediska splnění zákonem požadovaných formálních náležitostí. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) aplikoval odvolací soud tato ustanovení v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů, přičemž z napadeného rozhodnutí zřejmé, že odvolací soud z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (naopak) vycházel, dospěl-li – s ohledem na přítomnost Ch. Z. jako svědka závěti a na další okolnosti pořízení allografní závěti, zejména pak existenci zcela zásadních pochybností o tom, zda zůstavitelka závěť podepsala před svědky samotnými a zda svědci závěti byli současně přítomni prohlášení zůstavitelky, že listina obsahuje její poslední vůli – k závěru, že předmětná allografní závěť je neplatná, neboť nebyla pořízena zákonem stanoveným způsobem [k tomu srov. např. závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1934/2012, podle nějž allografní závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je neplatná vždy, bude-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1940/2021, podle nějž neplatnost allografní závěti lze obdobně dovodit i v případě, kdy je předchozí svědectví pořízení závěti (původně stvrzené podpisem svědků na závěti) odvoláno dokonce samotnými svědky (např. ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstaviteli), jakož i závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 20, ročník 2020]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 93, ročník 2000; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2763/2022) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, neboť závěry vyslovené za předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 jsou přenositelné i do poměrů právní úpravy účinné od 1. 1. 2014.
Nad rámec již řečeného budiž dodáno, že na příkladu projednávané věci je přitom nanejvýš zřejmé, že svědek posledního pořízení – má-li se jednat o osobu, která je schopna dostát své funkci – by měl být znalý jazyka závěti aspoň natolik, aby porozuměl účelu právního jednání zůstavitele, tedy že se vůbec pořizuje pro případ smrti.
