Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1813/2025, ze dne 27. 8. 2025:
V projednávané věci nejsou pochybnosti o tom, že k podání žaloby byli napadeným usnesením odvolacího soudu vydaným podle ustanovení § 170 z.ř.s. správně odkázáni účastníci 2) a 3), jejichž dědické právo opírající se o zákonnou dědickou posloupnost je ve smyslu ustanovení § 1672 o.z. slabší než dědické právo účastnice 1) opírající se o závěť sepsanou ve formě notářského zápisu (k důkazní síle veřejné listiny srov. § 568 o.z., případně pravidlo obsažené v § 1673 odst. 1 věta druhá o.z.). Dovolací soud však nesouhlasí s úsudkem odvolacího soudu o tom, čeho (jakého práva) se mají účastníci 2) a 3) vůči účastnici 1) žalobou domáhat.
Spor účastníků o dědické právo po zůstaviteli spočívá v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu – v tom, že závěť zůstavitele ze dne 8.3.2018, od níž odvozuje své dědické právo účastnice 1), účastníci 2) a 3) považují za neplatné právní jednání. Účastníci 2) a 3) tedy pokládají za dědice po zůstaviteli pouze sebe (a to na základě zákonné dědické posloupnosti) a účastnici 1) nepovažují za dědičku po zůstaviteli (její dědické právo ze závěti popírají). Za tohoto stavu odvolacím soudem uvažované určení, že „žalobci jsou dědici ze zákona po zůstaviteli“, povahu daného sporu zcela nevystihuje, neboť dědické právo účastníků 2) a 3) opírající se o zákonnou dědickou posloupnost v první dědické skupině, které by nastoupilo, kdyby nebylo platné závěti, účastnice 1) nijak nezpochybňuje. Povaze výše uvedeného sporu o dědické právo – jak lze dovolateli přisvědčit – tu více odpovídá z pohledu účastníků 2) a 3) (žalobců), jimž svědčí účastnicí 1) nezpochybněné dědění ze zákona, určení, že účastnice 1) (žalovaná), jíž kromě závěti ze dne 8.3.2018 nesvědčí žádný jiný titul dědění, „není dědičkou zůstavitele“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž již dříve dospěla k závěru, že, odkazuje-li soud v řízení o pozůstalosti k podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 o.s.ř. – tak jako v posuzované věci – společně (současně) více účastníků, musí – alespoň v odůvodnění usnesení – poučit odkázané účastníky o tom, že jejich žaloba musí směřovat také proti tomu z nich, který by včas žalobu nepodal, popřípadě že to alespoň musí být z odůvodnění usnesení zřetelně zřejmé. V opačném případě by totiž poučení soudu v řízení o pozůstalosti bylo neúplné (a pro účastníka odkázaného k podání žaloby ve svých důsledcích zavádějící), neboť by vyzývalo k podání žaloby proti okruhu účastníků, který však – v případě nepodání žaloby byť jen jedním z odkázaných účastníků – nebyl (nemohl být) úplný. Proto je třeba, aby poučení soudu v řízení o pozůstalosti v těchto případech obsahovalo rovněž poučení pro případ, že některý z odkázaných dědiců žalobu nepodá; z obsahu usnesení vydaného podle ustanovení § 170 o.s.ř. musí tedy být zřejmé, že k žalobě odkázaný účastník, který žalobu ve lhůtě nepodal, musí v řízení o určení dědického práva vystupovat na straně žalovaných (srov. ve vztahu k obsahově totožné předešlé právní úpravě např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2017 sp. zn. 21 Cdo 1369/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2014 sp. zn. 21 Cdo 1504/2013 nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.11.2016 sp. zn. 21 Cdo 5145/2015, anebo za současné právní úpravy např. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.7.2021 sp. zn. 24 Cdo 1657/2021).
V posuzovaném případě je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu tomuto požadavku nevyhovuje, neboť ani z jeho výroku, ani z jeho odůvodnění nevyplývá, jak má být žaloba podána, kdyby jeden ze společně odkázaných účastníků žalobu ve stanovené lhůtě nepodal. Dovolatel proto odvolacímu soudu důvodně vytýká absenci tohoto nezbytného poučení.
