Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1691/2025, ze dne 23. 9. 2025:
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci však bylo (mimo jiné) významné vyřešení jiné právní otázky, a to zda, popřípadě za jakých podmínek může být (podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2004) podání žaloby správcem dědictví považováno za úkon nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. Protože tato právní otázka nebyla ve všech souvislostech vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 OZ). Vyplývá z toho (mimo jiné), že do dědictví patří majetek (věci, práva a jiné majetkové hodnoty), který zůstaviteli patřil v době jeho smrti; jen výjimečně, vyplývá-li to z právních předpisů, lze přihlédnout k okolnostem, které nastaly až po smrti zůstavitele, jako je tomu například tehdy, byla-li věc patřící do dědictví během dědického řízení prodána, neboť ji nebylo možné uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů (srov. § 175e odst. 1 a 3 OSŘ), nebo byla-li prodána v průběhu dědického řízení dědici se souhlasem soudu (srov. § 175r OSŘ), kdy do dědictví náleží místo prodané věci získaný výtěžek. Jinak (tedy nevyplývá-li to z právních předpisů) do dědictví nepatří (nemůže patřit) majetek, který byl získán (nabyt) po smrti zůstavitele, a to i tehdy, kdyby k tomu došlo na základě právních úkonů učiněných ještě za zůstavitelova života. 13. Vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části (srov. § 175e odst. 1 OSŘ).
Správce dědictví činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem; správce dědictví je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (srov. § 175f odst. 1 větu první a druhou OSŘ).
Na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. 1. 2005, podle níž byl institut správce dědictví součástí hmotného práva a podle níž správce dědictví při výkonu své funkce vykonával práva a plnil povinnosti, které příslušely zůstaviteli za jeho života s tím, že pouze k úkonům přesahujícím rámec obvyklého hospodaření potřeboval souhlas dědiců a svolení soudu, byl institut správce dědictví v době do 31. 12. 2004 upraven pouze procesním předpisem (občanským soudním řádem), a ustanovení správce dědictví podle této právní úpravy (a tedy již v době smrti Mgr. Leonarda Korczyńského) představovalo jedno z možných neodkladných opatření, která soud v řízení o dědictví přijímal k zajištění majetku patřícího do dědictví a k jeho uchování, a jejichž účelem bylo, aby se v zájmu dědiců nebo v obecném zájmu vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku, o němž se ukazovalo, že patřil nebo mohl patřit zůstaviteli. K ustanovení správce dědictví nebo jeho části soud přistupoval i bez návrhu vždy, ukazovalo-li se, že k zajištění dědictví nepostačují (nemohou postačovat) jiná opatření nebo že zajištění dědictví není možné řádně provést prostřednictvím jiných osob (například proto, že dědicové jsou nezletilí, nepřítomní nebo nemají k zajištění majetku potřebné předpoklady). Úkolem ustanoveného správce dědictví proto nebylo, aby při výkonu své funkce vykonával práva a plnil povinnosti, která ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli (jak tomu bylo podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2005), ale aby činil jen takové úkony, které byly „nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví“, a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví) nebo jiným způsobem.
Ustanovení § 175r OSŘ nebylo institutem správce dědictví dotčeno. Nadále platilo, že zcizovat (prodávat) nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, mohli během řízení o dědictví jen dědici a pouze se svolením soudu a že ustanovení § 175r OSŘ se vztahovalo rovněž na majetek, který byl jinak svěřen správci dědictví.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru (srov. například jeho rozsudek ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1246/2008), že správce dědictví ustanovený soudem podle ustanovení § 175e odst. 1 OSŘ byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě. Správce dědictví nebyl vůbec oprávněn (ani se souhlasem dědiců a soudu) činit úkony, které by přesahovaly rámec obvyklého hospodaření; takové úkony byli oprávněni učinit pouze samotní dědici a jen se svolením soudu. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, proto byla pro rozpor se zákonem neplatné (§ 39 OZ).
Pojem „obvyklé hospodaření“, ani „úkon přesahující rámec obvyklého hospodaření“, v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů nebyl definován, a to ani v právní úpravě obsažené v tomto zákoně účinné do 31. 12. 2004. Z pohledu ustanovení § 175r OSŘ bylo podle tehdejší soudní praxe a judikatury soudů, za opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření nejprve považováno např. darování věci, přestavění nemovitosti, ukončení členství v bytovém družstvu apod. Posléze ovšem převážil názor, že „obvyklé hospodaření“ bude nutno posuzovat podle okolností případu s přihlédnutím k charakteru majetku, který má správce spravovat, s uvážením, jaké dispozice tento majetek vyžaduje, aby nedošlo k jeho poškození, ztrátě nebo aby nepřestal sloužit svému účelu (nestal se nefunkčním). Přehlédnout nelze rovněž to, že podle ustanovení § 175f odst. 1 věty první OSŘ byl správce dědictví povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídal (podle ustanovení § 420 OZ) za škodu vzniklou porušením povinností, které mu uložil zákon nebo mu uložil soud; z toho je na místě přijmout závěr, aby v případě pochybností, zda správcem dědictví učiněný úkon byl v mezích obvyklého hospodaření či nikoli, byl úkon považován spíše za součást obvyklé správy, když případné poškození dědiců tímto úkonem bylo řešitelné prostřednictvím odpovědnosti správce dědictví za škodu způsobenou tím, že si nepočínal s péčí řádného hospodáře (srov. též názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1770/2020).
V projednávané věci byla žalobkyně ustanovena správkyní dědictví po Mgr. Leonardu Korczyńském, a to nejprve usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, tak, že byla ustanovena „správcem části dědictví, a to akciové společnosti XIO.CZ“ a že byla ustanovena „správcem části dědictví – veškerých práv a povinností zůstavitele v akciové společnosti XIO.CZ“ s tím, že je „oprávněna při výkonu své funkce vykonávat práva a plnit povinnosti, které k tomuto majetku příslušely zůstaviteli“ a že „úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu“ (usnesení nabylo právní moci dnem 5. 12. 2005), a posléze usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, kterým byla ustanovena správkyní „celého dědictví, a to včetně jeho případných práv autorských či práv souvisejících s právem autorským a souvisejících jeho práv a povinností plynoucích z uzavřených smluv dle předpisů práva autorského a včetně veškerých práv a povinností zůstavitele spojených s jeho postavením bývalého společníka v SC Servis, s.r.o.“ s tím, že správkyně dědictví „při výkonu své činnosti vykonává práva a plní povinnosti, které ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli“ (usnesení nabylo právní moci dnem 20. 2. 2006). Z uvedeného je (mimo jiné) zřejmé, že soudy při ustanovení Mgr. Danuše Korczyńské správkyní dědictví postupovaly podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2005, ačkoliv správně měly přistoupit k ustanovení správce dědictví podle předpisů účinných v době smrti zůstavitele, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004.
Předmětem řešené právní otázky v tomto řízení není hmotněprávní úkon, který by učinila žalobkyně jako správkyně dědictví, ale úkon procesní – podání žaloby, kterou se domáhá po žalovaných náhrady škody. 21. Vznikne-li na majetku zůstavitele škoda, která ještě za jeho života nebyla nahrazena, představuje právo na její náhradu nepochybně majetkové právo, které patří do dědictví. Nebyla-li škoda nahrazena ani po smrti zůstavitele dobrovolně, je nezbytné, aby nárok na náhradu škody byl uplatněn žalobou u soudu. Za těchto okolností je na místě závěr, že podání žaloby představuje úkon – také s přihlédnutím k možnému promlčení nebo zmaření (ztížení) vymahatelnosti práva po dlužníku – nezbytný k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a že proto je správce dědictví oprávněn a povinen tímto způsobem zůstavitelovo právo uplatnit. Výše vymáhané náhrady tu sama o sobě není významná, nicméně z hlediska uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví jde o okolnost, která významně akcentuje vymáhání práva správcem dědictví i prostřednictvím žaloby u soudu. 22. S názorem odvolacího soudu, že by uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé zůstaviteli představovalo úkon, který směřuje k „rozšíření dědické podstaty“, nelze souhlasit. Jde-li skutečně o náhradu škody, která se projevila na majetku Mgr. Leonarda Korczyńského za jeho života, podání žaloby nesměřuje k „rozšíření dědické podstaty“, ale o uplatnění práva u soudu, které je (bylo) zájmu dědiců nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví. 23. Při úvaze, zda žalobkyně byla oprávněna žalobou vymáhat náhradu škody vzniklé zůstaviteli, mělo být přihlédnuto též k tomu, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 7. 2005, č. j. 20 D 1112/2003-295, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2005, č. j. 24 Co 357/2005-320, a ani usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 2. 2006, č. j. 20 D 1112/2003-393, nebyla působnost žalobkyně jako správkyně dědictví vymezena v souladu se zákonem, když jí soudy přiznaly výhodnější postavení, než jaké jí náleželo podle zákona. V případě, že žalobkyně postupovala podle těchto usnesení při své činnosti „v dobré víře“, bylo nepochybně na místě k tomu přihlédnout rovněž při posuzování úkonů, které učinila jako správkyně dědictví (včetně vymáhání náhrady škody).
Působnost správce dědictví se vztahuje na věci, práva a jiné majetkové hodnoty patřící do dědictví, a to – v závislosti na rozsahu vymezeném soudem – buď na všechny, nebo jen na některé. O tom, co nepatří do dědictví nebo co mu z dědictví nebylo svěřeno, není správce dědictví oprávněn činit jakékoliv úkony. 25. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně při jednání u soudu prvního stupně dne 31. 1. 2012 v souvislosti s „upřesňováním“ svých požadavků uplatněných žalobou též uvedla, že náhradu škody žádá „od smrti Leonarda Korczyńského, tj. od srpna 2003 do podání žaloby, tj. 18. 6. 2009“. Jde-li v projednávané věci skutečně o nahrazení škody vzniklé až po smrti Mgr. Leonarda Korczyńského, je zřejmé, že nárok nepatří do dědictví, ale přímo jeho dědicům, a to ve výši odpovídající jejich dědickým podílům. K vymáhání náhrady této škody by pak nebyla zůstavitelka legitimována jako správkyně dědictví, ale jen jako zůstavitelova dědička ve výši svého dědického podílu, určeného podle pravomocného usnesení o dědictví vydaného v dědickém řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu pod sp. zn. 20 D 1112/2003.
