Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 947/2025, ze dne 20. 5. 2025:
Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že společnou domácností se rozumí soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy), výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1967, sp. zn. 5 Co 54/67, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 1968; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1203/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 3958/2019, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1037/2022, a tedy dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nevykazuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nýbrž z ní naopak vychází), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud tak na základě zjištěného skutkového stavu, který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), posoudil povahu „soužití“ žalobkyně se zůstavitelkou v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí soudů k otázce společné domácnosti a spolužijící osoby a přiléhavě dovodil, že péče žalobkyně o zůstavitelku měla spíše charakter občanské výpomoci (pozn.: motivované mj. soužitím žalobkyně a zůstavitelky v nemovitosti, jejímiž spoluvlastnicemi byly ke dni smrti zůstavitelky), když „z tvrzení žalobkyně uplatněných a relevantních v projednávané věci vyplývá, že žalobkyně zůstavitelce v době jednoho roku až šesti měsíců před její smrtí poskytovala pomoc při obstarávání osobních potřeb i při vedení domácnosti (nosila zůstavitelce vařené jídlo, obstarávala větší nákupy)“, avšak že „žalobkyně jednoznačně uvedla, že zůstavitelka samostatně užívala dvě místnosti v přízemí společného domu, které tvořily její domácnost“, že „nákupy platila zůstavitelka ze svých prostředků“ a že „v době od ledna 2020 do smrti zůstavitelky byl značně omezen i rozsah této pomoci, když ze skutkových tvrzení žalobkyně vyplývá, že zůstavitelka její pomoc odmítala“. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009, přitom není v posuzované věci nijak přiléhavý, neboť v něm vyjádřené právní závěry vyplývají ze zcela specifických okolností případu, zohledňujících při posuzování povahy soužití žalobce se zůstavitelkou také „práci na celém hospodářství“, která v konkrétní věci vypovídá o vztazích zůstavitelky a žalobce v době nejméně jednoho roku před smrtí zůstavitelky, a tudíž vycházejí sice z toho, že společné uhrazování nákladů na potřeby členů společné domácnosti nemusí nutně znamenat jen poskytování finančních prostředků, nýbrž může spočívat též v poskytování materiálních výhod plynoucích z péče o společnou domácnost, avšak s přihlédnutím ke zcela specifickým okolnostem projednávané věci, tj. k poskytování výdobytků z hospodaření na statku žalobci (kdy uhrazování nákladů nebylo možné zúžit pouze na nakládání s důchodovým příjmem zůstavitelky, jak to učinil soud prvního stupně).
