Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 784/2025, ze dne 20. 5. 2025:
V projednávané věci dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, zda lze k návrhu odkazovníka rozhodnout o odvolání vykonavatele závěti, který má dbát na řádné plnění zůstavitelem zřízených odkazů, bylo-li již pozůstalostní řízení po zůstaviteli pravomocně skončeno, a v jakém řízení má být o tomto návrhu rozhodnuto. Vzhledem k tomu, že tyto otázky hmotného práva a práva procesního nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, a protože vyřešení těchto otázek bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 23. 12. 2018, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a řízení o pozůstalosti zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Zůstavitel může závětí povolat vykonavatele závěti a případně určit, jaké má povinnosti a zda i jak bude odměňován (§ 1553 odst. 1 o. z.). Zjistí-li soud při projednávání dědictví, že byl vykonavatel závěti povolán, vyrozumí ho o tom. Vykonavatel závěti může z funkce kdykoli odstoupit; odstoupení je účinné, dojde-li soudu (§ 1553 odst. 2 o. z.).
Vykonavatel závěti dbá o řádné splnění poslední vůle zůstavitele s péčí řádného hospodáře. Náleží mu všechna práva potřebná k splnění jeho úkolů, včetně práva před soudem hájit platnost závěti, namítat nezpůsobilost dědice nebo odkazovníka a vůbec dbát o splnění zůstavitelových pokynů (§ 1554 odst. 1 o. z.).
Poruší-li vykonavatel závěti nebo správce pozůstalosti závažně své povinnosti, není-li schopen své povinnosti řádně plnit nebo je-li pro to jiný vážný důvod, odvolá ho soud i bez návrhu (§ 1560 o. z.).
Vykonavatel závěti je osobou zúčastněnou na dědickém právu, jejímž hlavním úkolem je dbát o to, aby došla řádného naplnění poslední vůle jiného (zůstavitele), jestliže byl k tomu (zákonem stanoveným způsobem) povolán. Kromě toho vykonavatel závěti plní další úkoly, které pro něj vyplývají ze zákona (jde například o správu pozůstalosti, nebyl-li ustanoven správce pozůstalosti, o udělování pokynů správci pozůstalosti potřebných k řádné správě pozůstalosti, o právo vymáhat splnění zůstavitelova příkazu, o prohlášení o vydání věci, která se zapisuje do veřejného seznamu, odkazovníkovi, o právo být přítomen soupisu pozůstalosti, o potvrzování splnění zůstavitelových nařízení soudu pro účely vydání usnesení o dědictví). Další práva a povinnosti mu může určit zůstavitel. Vykonavatel závěti bude povolán obvykle v případě, že zůstavitel dědicům stanoví podmínky či jim uloží povinnost splnit odkazy.
Vykonavatel závěti může být fyzickou osobou nebo právnickou osobou. Jde o funkci, která je vázána na osobu toho, koho zůstavitel povolal za vykonavatele závěti; nepřechází proto na dědice nebo na jiné právní nástupce z důvodu univerzální nebo singulární sukcese. Určení vykonavatele je přitom výlučným oprávněním zůstavitele, a tedy soud v řízení o pozůstalosti či v jiném řízením ani žádná jiná osoba nejsou oprávněni jmenovat, ustanovit či jinak povolat vykonavatele závěti zůstavitele.
Z hlediska délky trvání funkce vykonavatele není – na rozdíl od funkce správce pozůstalosti [k tomu srov. § 188 písm. b) z. ř. s.] – časově omezená na řízení o pozůstalosti, ale trvá až do doby splnění poslední vůle zůstavitele, tedy do okamžiku vypořádání odkazů, jejichž splnění není předpokladem toho, aby bylo potvrzeno dědictví, nebo až do splnění úkolů, kterými jej zůstavitel pověřil (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v Melzer, F., Tégl, P., a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 511, nebo v Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Šešina, M., Wawerka, K. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 190). Také bývalý Nejvyšší soud Československé republiky dovodil, že vykonavateli poslední vůle jest bdíti nad splněním jejím i po odevzdání pozůstalosti [k tomu srov. například rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu Československé republiky uveřejněné ve sbírce Vážný pod č. 124 (R I 128/19) nebo pod č. 7215 (Rv I 77/27)].
Dovolací soud se proto ztotožňuje s názorem dovolatele i odvolacího soudu, který dospěl ke správnému závěru (oproti soudu prvního stupně, který chybně uzavřel, že skončením pozůstalostního řízení bez dalšího zaniká funkce vykonavatele závěti), že funkce vykonavatele není spojená jen s účastí v pozůstalostním řízení, ale že trvá až do doby splnění všech povinností na základě poslední vůle zůstavitele. Funkce vykonavatele závěti tedy není časově omezena na řízení o pozůstalosti, ale může časově přesáhnout řízení o pozůstalosti až do doby splnění poslední vůle zůstavitele.
Otázkou dosud neřešenou proto zůstává, zda (vůbec) lze po pravomocném skončení pozůstalostního řízení odvolat z výkonu funkce vykonavatele závěti (jako osobu zůstavitelem osobně povolanou k řádnému plnění jeho poslední vůle) a kdo, případně v jakém řízení má být o tomto návrhu rozhodnuto.
Ustanovení § 1560 o. z. zakotvuje možnost v zákonem stanovených případech odvolat vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti, kteří jinak jsou účastníky pozůstalostního řízení (srov. § 114 a § 115 z. ř. s.). Z uvedeného lze dovodit, že dané ustanovení míří na případy odvolání vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti v rámci probíhajícího pozůstalostního řízení, neboť správa pozůstalosti, a tedy také funkce správce pozůstalosti zaniká právní mocí rozhodnutí o dědictví [srov. § 188 písm. b) z. ř. s.]. V takovém případě soudní komisař (srov. § 100 odst. 1 z. ř. s.) může odvolat vykonavatele závěti nebo správce pozůstalosti za splnění zákonem stanovených podmínek i bez návrhu.
Ve vztahu k výkonu funkce vykonavatele závěti po pravomocném skončení pozůstalostního řízení právní úprava mlčí. Není-li však funkce vykonavatele závěti časově omezena pouze na dobu pozůstalostního řízení, pak dovolatel odvolacímu soudu důvodně vytýká závěr, že „mimo probíhající pozůstalostní řízení se ustanovení § 1560 o. z. z povahy věci nemůže uplatnit“. Právě naopak, připouští-li právní úprava, aby vykonavatel závěti ze své funkce kdykoliv (z čehož lze dovodit, že i po skončení pozůstalostního řízení) odstoupil, a to bez ohledu, z jakých důvodů tak činí, má dovolací soud za to, že pak nelze ani osobám dotčeným výkonem funkce vykonavatele závěti upřít možnost domáhat se z důvodů, jež zakotvuje ustanovení § 1560 o. z., jeho odvolání také po pravomocném skončení pozůstalostního řízení, a to po dobu trvání funkce vykonavatele závěti. Omezením možnosti domáhat se odvolání vykonavatele závěti za zákonem stanovených podmínek pouze na dobu pozůstalostního řízení by se jednalo o redukci aplikace ustanovení § 1560 o. z., která však nemá v daném ustanovení jakož i ve smyslu a účelu funkce vykonavatele závěti oporu. Ani z důvodové zprávy k tomuto ustanovení a ostatně ani z ničeho jiného nelze dovodit, že by zákonodárce chtěl možnost odvolání vykonavatele závěti upravit pouze na určitou část doby výkonu funkce vykonavatele závěti (ohraničenou vedením pozůstalostního řízení) a na zbývající dobu by ji úmyslně ponechal neupravenou.
Při úvaze, jak postupovat ohledně návrhu na odvolání vykonavatele závěti po pravomocném skončení pozůstalostního řízení, se dovolací soud ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že k odvolání vykonavatele závěti po pravomocném skončení pozůstalostního řízení již není oprávněn pozůstalostní soud (soudní komisař). Otázka postavení vykonavatele závěti není předmětem pozůstalostního řízení, jehož primárním smyslem a účelem je objasnění zůstavitelových dědiců a potvrzení nabytí dědictví, nebylo-li pozůstalostní řízení skončeno jinak (např. zastavením pozůstalostního řízení, nezanechal-li zůstavitel žádný majetek nebo jen majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, byla-li nařízena likvidace pozůstalosti). V případě vzneseného návrhu na odvolání vykonavatele závěti po pravomocném skončení pozůstalostního řízení (aniž by byl například současně podán návrh na dodatečné projednání pozůstalosti) tedy nejde o pokračování pozůstalostního řízení, a již z tohoto důvodu soudní komisař ani sám pozůstalostní soud (srov. § 100 odst. 1 a 2 z. ř. s.) není oprávněn takový návrh projednat a rozhodnout o něm.
V případě, kdy se oprávněná osoba domáhá odvolání vykonavatele závěti poté, co již bylo pravomocně skončeno pozůstalostní řízení po zůstaviteli a funkce vykonavatele (časově) přesahuje řízení o pozůstalosti, nezbývá než uzavřít, že návrh na odvolání vykonavatele závěti bude třeba projednat a rozhodnout o něm v rámci tzv. sporného řízení (a to bez ohledu na skutečnost, že v projednávaném případě dovolatel návrh na odvolání vykonavatele závěti opíral o ustanovení § 159 z. ř. s., které se však mimo pozůstalostní řízení nepoužije). Jak vyplývá z výše uvedeného, není-li postavení vykonavatele závěti předmětem pozůstalostního řízení, musí být otázky související s jeho postavením po pravomocném skončení pozůstalostního řízení řešeny již jen v rámci tzv. sporného řízení, jehož účastníky by měli být nejen navrhovatel (jako žalobce, který v projednávaném případě namítá, že v jeho neprospěch měl vykonavatel závěti porušit své povinnosti) a vykonavatel závěti, proti němuž návrh směřuje (jako žalovaný), ale (na straně žalující či žalované) i jiné osoby výkonem funkce vykonavatele závěti dotčené (tj. ti, v jejichž prospěch či neprospěch měl vykonavatel závěti porušit své povinnosti; v projednávaném případě by jimi tedy měli být také ostatní odkazovníci), a dále dědic, jemuž v projednávaném případě zůstavitel závětí uložil plnit závětí zřízené odkazy ve prospěch odkazovníků, na jejichž plnění má vykonavatel závěti v rozsahu závětí vymezeném dohlížet. Tato otázka může být řešena například také v rámci žaloby, jíž se odkazovník domáhá po vykonavateli závěti plnění povinností, jež vykonavateli závěti vyplývají z jeho povolání zůstavitelem.
Vzhledem k uvedenému a za situace, kdy v projednávané věci rozhodovaly o návrhu dovolatele soudy v rámci tzv. pozůstalostního řízení a nikoliv v rámci tzv. sporného řízení, jak je dovozeno výše, přestože dovolatel podal návrh na odvolání vykonavatele závěti u Okresního soudu v Příbrami proti vykonavateli závěti R. Š., přičemž i ve svém dovolání namítá, že svůj návrh směřoval nikoliv k pozůstalostnímu soudu/ soudnímu komisaři, ale k soudu spornému, dovolací soud dospěl k závěru, že uvedené pochybení mělo za následek, že soudy v projednávaném případě byly za řízení nesprávně obsazeny, a tedy že řízení bylo postiženo zmatečnostní vadou podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Již odvolací soud měl proto usnesení soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. bez dalšího zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že věc má být projednána v rámci tzv. sporného řízení. Protože dovolací soud shledal dovolání dovolatele přípustným, byl povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout k této vadě i bez návrhu dovolatele (z úřední povinnosti).
Nadto považuje dovolací soud ve vztahu k důvodům odvolání vykonavatele závěti za nezbytné podotknout, že k možnému odvolání vykonavatele závěti pro závažné porušení povinností, jež mu stanovil zůstavitel závětí, poté, co již bylo pozůstalostní řízení pravomocně skončeno, kdy však vykonavatele závěti nadále tíží povinnost dbát o to, aby došla řádného naplnění poslední vůle zůstavitele (přičemž v projednávaném případě zůstavitel uložil vykonavateli závěti povinnost kontrolovat úplnost a přesnost rozdělení příjmů mezi odkazovníky, kontrolovat včasnost výplaty odkazovníkům a zajistit nápravu v případě zjištěných nesrovnalostí), bude docházet ve zcela výjimečných situacích, kdy soud dovodí, že v konkrétním případě za přesně daných okolností je vhodnější, aby vykonavatel závěti nadále tuto funkci nevykonával, a to i s přihlédnutím k výše uvedenému, že nikdo jiný než zůstavitel (tj. ani soud či jiná osoba) nemůže vykonavatele závěti povolat (jmenovat, ustanovit), a tedy nadále nebude nikoho, koho by tížila povinnost, kterou zůstavitel stanovil vykonavateli závěti při jeho povolání, neboť zůstaviteli zcela zřejmě záleželo na tom, aby byla jeho vůle řádně naplněna a aby zde byla osoba, která jeho vůli bude prosazovat (chránit).
