Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1459/2026, ze dne 26. 8. 2026:
V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů nepominutelný dědic o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem,
jaký by projevovat měl. Protože se odvolací soud při řešení této právní otázka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení § 1646 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.
Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Dovolací soud podotýká, že na těchto závěrech není třeba nadále ničeho měnit, a to – jak se vyslovil již dříve – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) [pozn.: i když o. z. vypustil slovo „trvale“ (ve smyslu § 469 odst. 1 písm. b/ obč. zák. měl potomek o zůstavitele neprojevovat opravdový zájem trvale), přesto v jednání potomka i nadále musí být určitá trvalost či stálost (setrvalost) v neprojevování opravdového zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2026, sp. zn. 24 Cdo 925/2026)].
Odvolací soud v projednávané věci konstatoval, že „s ohledem na frekvenci, formu, jakož i obsah kontaktů žalobkyně a zůstavitele tak, jak byly popsány shora, musel odvolací soud konstatovat, že dojem zůstavitele o nezájmu ze strany žalobkyně není možné označit za nedůvodný, a zároveň ani podstatně zaviněný ze strany zůstavitele“. Ze skutečnosti, že po ochladnutí vzájemných vztahů zůstavitel projevoval určitý zájem o obnovení vztahu, však ještě nelze nijak činit závěr, že by „nezájem“ potomka nebyl podstatně zaviněný ze strany zůstavitele. Jak bylo vyloženo výše, vydědění nepřichází v úvahu v situaci, kdy ke stavu neprojevování opravdového zájmu podstatně přispěl sám zůstavitel. Zda zůstavitel k neprojevování opravdového zájmu potomka sám podstatně přispěl je zapotřebí posuzovat právě vzhledem k příčinám rozpadu vzájemného vztahu. Odvolací soud však příčiny rozpadu vztahu ignoroval či bagatelizoval, když nezohlednil jednání zůstavitele, kterým k ochladnutí či rozpadu jejich vzájemného vztahu přispěl, když se namísto toho zaměřil na to, že zůstavitel o osobní kontakt za jím stanovených podmínek usiloval. Nadto se odvolací soud nezabýval ani tím, za jak svéhlavých podmínek o osobní kontakt usiloval, když jak vyplývá ze skutkových zjištění, se chtěl setkat jen s žalobkyní bez jejího manžela, aniž by k tomu byl nějaký závažný důvod, a ani o vnuky se nezajímal o mnoho více nad rámec informace, že jsou zdraví (podle skutkového zjištění soudu I. stupně staršího vnuka viděl max. třikrát, mladšího nikdy, viz též z emailové komunikace sdělení zůstavitele, že jeho „zájem o vnuka nebude infantilního rázu a stačí mu, že ví, že tento je zdravý“, kdy žalobkyně současně vytýkala otci, že pokud on jí vytýká, že se otci málo ozývá, tak že je to vzájemné – odkaz na jeho 5měsíční absenci návštěvy – že on naopak nejeví zájem o vnuka, na vnukovy 1. narozeniny ani svátek nepřijel, podrobněji bod 9 rozsudku soudu I. stupně). Tyto skutečnosti, za nichž si zůstavitel představoval kontakt s žalobkyní, též značně nasvědčují tomu, že zůstavitel vzhledem ke své složité povaze usiloval spíše o poslušnost či vděk žalobkyně, jak ve svém skutkovém závěru uzavřel soud I. stupně, než o prožívání běžných rodinných vztahů. Pokud odvolací soud narozdíl od soudu I. stupně učinil skutkový závěr, že neshledal, že by si zůstavitel od žalobkyně vynucoval poslušnost či vděk, či používal tvrdá gesta, jakkoliv připouští, že osobnost zůstavitele byla komplikovaná, činí takové skutkové zjištění procesně nepřípustným způsobem, když nezopakoval všechny provedené důkazy. Odvolací soud zopakoval jen důkaz emailovou komunikací, avšak skutkový závěr o vynucování poslušnosti, vděku, či používání tvrdých gest soud I. stupně zjevně nečinil jen z emailové komunikace, ale především právě z rozsáhlého dokazování svědeckými výpověďmi, které však odvolací soud nezopakoval. Neobstojí proto ani tento skutkový závěr odvolacího soudu. Pouze ze skutečnosti, že odvolacímu soudu takový skutkový závěr nevyplynul z emailové komunikace totiž jistě neznamená, že by tím bylo toto skutkové zjištění vyvráceno, když i z ní naopak vyplývá komplikovaná osobnost zůstavitele. Odvolací soud zopakoval jen dokazování emailovou komunikací, což vedlo k tomu, že ji selektivně nadřadil ostatním důkazům a tyto ostatní důkazy bezdůvodně upozadil nebo je ve svém právním posouzení vůbec nezohlednil. Lze připomenout, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá závěr, že odvolací soud se od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě v řízení provedených důkazů, může odchýlit pouze tehdy, jestliže tyto důkazy sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení těchto důkazů. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3542/2010.
Odvolací soud dále žalobkyni na jednu stanu vyčítal, že nereagovala na projevy zájmu zůstavitele o setkání za zůstavitelem stanovených podmínek, když uvedl, že se žalobkyně sama nepokusila napravit jejich vztahy. Avšak skutečnost, že žalobkyně dříve opakovaně nabízela zůstaviteli návštěvy a zůstavitel na ně bez vážného důvodu nereagoval, ponechal odvolací soud bez jakéhokoli hodnotícího úsudku, resp. tuto skutečnost opět ignoroval. Takový závěr odvolacího soudu, vytýkající žalobkyni, že se nesnažila vztah napravit, proto zjevně nemůže obstát. Naproti tomu soud I. stupně zcela přiléhavě vyložil, že se žalobkyně i navzdory všem skutečnostem „pokoušela vztah s otcem udržet a v době založení vlastní rodiny jej navázat i na narození jeho vnuků apod. zůstavitel v tomto směru aktivity nevyvíjel, rodinu žalobkyně nenavštěvoval, žádnou iniciativu k udržení jejich vztahu neopětoval, na pozvání k návštěvám nereflektoval, pouze žalobkyni v písemné podobě vytýkal ztrátu kontaktu“. Místo toho se odvolací soud, vycházející téměř výhradně z emailové komunikace, zaměřil na jedno konkrétní pozvání, které označil za bez dostatečného předstihu (jakkoli i s touto nepodstatnou jednotlivostí by se dalo polemizovat), a jednostranně vytýkal žalobkyni, že se dostatečně nesnažila o nápravu vztahu, aniž by přitom zohledňoval, jak k rozvratu jejich vztahu došlo a jak k tomu stavu po následnou dobu svým jednáním dále přispíval zůstavitel, a s ohledem na nezohlednění příčin rozpadu vzájemného vztahu nedůvodně žalobkyni vytýkal, že se nepodrobila svéhlavým požadavkům zůstavitele, který přitom nadto usiloval o návrat vztahu do dřívější doby, kdy však podle zjištění soudu prvního stupně pevně řídil život žalobkyně bez připuštění opozitního názoru. Sám odvolací soud přitom připouští, že by rozhovor se zůstavitelem mohla sama žalobkyně považovat za nátlak či výčitky. Odvolací soud rozpad vztahu zůstavitele s žalobkyní odbyl tvrzením, že při rozvodu rodičů žalobkyně už jako dospělá byla dostatečně vyspělá, aby si mohla zachovat vazby na oba rodiče. Tímto přístupem však odvolací soud vůbec neposoudil, zda zůstavitel podstatně nepřispěl k neprojevování opravdového zájmu žalobkyní, když nezohlednil příčiny rozpadu vztahu zůstavitele s žalobkyní (konkrétní chování zůstavitele vůči žalobkyni samotné i vůči jejím ostatním rodinným příslušníkům), kdy celkové vztahy v rodině byly poznamenány zůstavitelovou striktní až pedantskou povahou. Odvolací soud také vůbec nezohledňoval, že po vystěhování manželky zůstavitel vystěhoval i žalobkyni. Pokud by přitom již na základě samotných příčin rozvratu vzájemného vztahu nebyl podložen závěr o tom, že ke stavu neprojevování opravdového zájmu podstatně přispěl i sám zůstavitel, potom by právě i okolnost, že zůstavitel odmítal opakovaná pozvání žalobkyně, aniž k tomu měl vážný důvod, měla rovněž zásadní vliv na posouzení toho, zda ke stavu neprojevování opravdového zájmu potomkem podstatně přispěl i sám zůstavitel. Ačkoli se odvolací soud věnoval hlavně emailové komunikaci, nebyl ani při jejím hodnocení příliš důsledný, když dovozoval, že zůstavitel vyjadřoval vůči žalobkyni „silný pozitivní citový vztah“, aniž přiléhavě vyhodnotil, jak tomu odpovídajícím způsobem také ve skutečnosti jednal. K tomu z dřívější emailové komunikace srov. např. zjištění soudu I. stupně, že k výtce zůstavitele ho žalobkyně „vyzývala, že může kdykoliv přijet autem nebo i v rámci vyjížďky na kole, tak proč se nestaví, že u nich od svatby nebyl, že nebýt narození dítěte ani by snad nepřijel, že ho tolikrát zvali na oběd, ať vezme kolo a přijede se podívat atd.; otec si jí poté stěžoval, že to není o návštěvách, že chce o ní vědět, že se má dobře a že je pro ni táta, kterého si ona váží, a odkazoval, že před rozvodem měli hezký vztah, že ji pořád má rád, že ji nemusí vidět, ale musí o ní vědět, že se má dobře a že ho má ráda, aniž by ji do toho musel nutit“ (bod 9 rozsudku soudu I. stupně). Odvolací soud též vyložil, že z emailové komunikace zůstavitele se třetí osobou (přítelkyní zůstavitele) zjistil, že zde byly objektivní překážky pro neúčast zůstavitele na dvou významných událostech žalobkyně (aniž by ji o tom informoval). Je však zarážející, že ačkoli odvolací soud uváděl, že se zůstavitel „angažoval jako otec“, nepozastavil se nad tím, že se zůstavitel nezúčastňoval ani jiných (či velmi zřídka) významných životních událostí žalobkyně nebo jejích dětí v průběhu mnoha let (odvolací soud žádné takové události neuvádí), aniž mu v tom bylo bráněno nebo k tomu měl nějaký závažný objektivní důvod spočívající v jednání žalobkyně.
Zdůraznil-li odvolací soud, že zůstavitel žalobkyni obstaral družstevní byt, nebo že sjednal pojištění pro případ dožití nebo smrti (kdy žalobkyně byla obmyšlenou), je k tomu třeba doplnit, že ani majetkové obdarování nezakládá zůstaviteli vůči jeho potomku nárok na vyžadování jakkoli poddajného či submisivního chování. Krom toho v této souvislosti odvolací soud ani nedocenil, že zůstavitel obstaral družstevní byt až poté, co předtím z dosavadního bydliště vystěhoval nejen svou manželku, ale i žalobkyni během jejího studia na vysoké škole. Zůstavitel přitom podle skutkových zjištění následně po žalobkyni chtěl, aby s ním tento byt směnila za obecní byt. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, pořízení bytu bylo zřejmě motivováno i tím, aby žalobkyně nebydlela u matky po rozchodu rodičů.
Odvolací soud též žalobkyni vyčetl, že se o zůstavitele nezačala více zajímat, když byl již starý a nemocný, a že formální přání k narozeninám, svátkům a Vánocům nepovažuje za opravdový zájem ani v případě, že povaha předka byla komplikovaná. Tímto názorem akcentujícím stáří zůstavitele však odvolací soud ve skutečnosti nesprávně odmítl zohlednit, zda zůstavitel k neprojevování opravdového zájmu potomkem svým dřívějším jednáním podstatně přispěl. V této souvislosti lze připomenout, že závěr soudu prvního stupně o komplikované až pedantské povaze zůstavitele, snaze pevně řídit život žalobkyně a nepřipouštění opozitního názoru odvolací soud bagatelizoval nebo popřel (vynucování vděku nebo poslušnosti), aniž měl k takovému přehodnocení skutkového závěru procesně způsobilý důkazní podklad. Tato bagatelizace je důsledkem i toho, že s ohledem na nezohledňování konkrétních příčin rozvratu vztahu není nijak zřejmé, jak se odvolací soud stavěl k některým svědeckým výpovědím popisujícím nedobré chování zůstavitele vůči manželce a synovi, jako i o striktně odmítavém přístupu zůstavitele k manželovi žalobkyně a jeho rodině. O neutěšených rodinných vztazích vypovídá i soudem prvního stupně popsaná událost, kdy syn zůstavitele (bratr žalobkyně) v 17 letech spáchal sebevraždu, což část rodiny připisovala výchovnému působení otce, kdy podle výpovědí svědkyň (sestřenic žalobkyně) měl mimo jiné syn předtím uvažovat o útěku z domova a svěřovat se, že už to s otcem nemůže vydržet.
Dovolatelka rovněž namítala, že pozitivní vyjadřování zůstavitele v emailové komunikaci zůstavitele se svou přítelkyní nemířilo vůči osobě žalobkyně, nýbrž třetí osobě, a že upřímný zájem o kontakt s žalobkyní měl zůstavitel projevovat vůči žalobkyni, a nikoliv vůči třetím osobám. V této souvislosti však není zcela patrné, zda v nějaké míře činil odvolací soud své závěry o zájmu zůstavitele a jeho „angažování se jako otec“ právě i z tohoto důkazu. Pokud by tomu tak do nějaké míry bylo, byla by taková kritika opodstatněná. Není zřejmé, zda „angažování se jako otec“ odvolací soud spatřoval v poskytnutém majetkovém plnění (o tom již výše), či v projevování zájmu o setkání, když však pozornosti a hodnotícímu úsudku odvolacího soudu ušlo, zda tak zůstavitel nečiní za svých svéhlavých představ o vzájemném kontaktu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud se nezabýval tím, jak ke sníženému zájmu žalobkyně o zůstavitele přispěl sám zůstavitel, když vůbec nehodnotil, jak k němu přispěl svým jednáním a negativními povahovými projevy své osobnosti (jak se podílel na příčinách rozvratu vzájemného vztahu chováním vůči žalobkyni a jejím rodinným příslušníkům, a jeho následným jednáním, zejména nereagováním na opakovaná pozvání k návštěvám bez vážného důvodu), tedy skutečnostmi, kterými se naopak zcela správně a přesvědčivě zabýval soud prvního stupně. Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve svém rozsudku uvedl, že protože měl za naplněný důvod vydědění spočívající v neprojevování opravdového zájmu, nepovažoval za účelné a hospodárné doplňovat dokazování k otázce, zda byl či nebyl naplněn důvod vydědění spočívající v neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi, kdy k této otázce žádný právní názor neuvedl, Nejvyšší soud proto nepřistoupil k tomu, že by rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nýbrž rozsudek odvolacího soudu toliko zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K otázce potřebné pomoci v nouzi lze však předestřít, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2440/2021, vyslovil právní názor, že neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi ve smyslu § 1646 odst. 1 písm. a) o. z. nelze dovodit v situaci, kdy je o základní životní potřeby zůstavitele postaráno jinak než vyděděným potomkem (např. jiným rodinným příslušníkem či pečovatelskou službou).
