Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2071/2024, ze dne 28. 11. 2025:
Z citovaných ustanovení vyplývá, že preferovaným způsobem vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo smrtí jednoho z manželů, je dohoda dědiců a pozůstalého manžela. Vypořádání autoritativním rozhodnutím soudu je možné pouze, pokud účastníci k dohodě nedospějí. Smyslem vypořádání je určit, které z věcí, práv nebo z jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (ideální podíl), tvoří předmět dědictví (pozůstalostní jmění) a které z nich, popřípadě jaká jejich část (ideální podíl), připadají pozůstalému manželovi; případný rozdíl je třeba vyrovnat tzv. náhradovou pohledávkou, která se zařadí do soupisu aktiv nebo pasiv dědictví. Při tomto určení soud vychází z obecných pravidel pro vypořádání společného jmění uvedených v ustanovení § 742 o.z. (s výjimkou způsobu vypořádání v odst. 1 písm. c) – srov. § 764 odst. 1 o.z.).
Použije-li soud, tak jako odvolací soud v projednávané věci, výchozí pravidlo vypořádání uvedené v ustanovení § 742 odst. 1 písm. a) o.z., podle kterého jsou podíly obou manželů na vypořádávaném jmění stejné (rovnost podílů), znamená to, že soud při vypořádávání zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela je povinen dbát o hodnotově rovné rozdělení majetku mezi oba manžely (zůstavitele a pozůstalého manžela). Jaký způsob vypořádání zvolí, zákon ponechává na úvaze soudu. Obecně platí, že při vypořádání je třeba – ukazuje-li se to dobře možné (resp. vhodné či účelné) – dát přednost rozdělení jednotlivých věcí, práv a jiných majetkových hodnot mezi dědictví (pozůstalostní jmění) a pozůstalého manžela před přikazováním podle ideálních podílů na těchto věcech nebo jiných majetkových hodnotách. Cílem toho postupu nepochybně je zabránit nežádoucímu podílovému spoluvlastnictví mezi dědici a pozůstalým manželem a případným sporům, které by z takového vypořádání mohly v budoucnu vzniknout. V tomto smyslu se vyjadřuje (byť ještě v rámci dřívějšího, obsahově ovšem obdobného, institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů) i dlouholetá soudní judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2001 sp. zn. 22 Cdo 629/2000 nebo rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.8.1969 sp. zn. 4 Co 313/69, uveřejněné pod č. 76 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970).
Ovšem i závěry této judikatury současně akcentují, že soudem zvolený způsob vypořádání zaniklého společného jmění manželů je vždy daný okolnostmi konkrétního případu. Soudní praxe přitom zohledňuje i vyjádření samotných účastníků (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.9.2011 sp. zn. 10 Co 490/2011, podle kterého „zásadám vyplývajícím z ustanovení § 175l odst. 1 o.s.ř. (nyní § 162 odst. 2 z.ř.s.) neodpovídá takový způsob vypořádání, kdy přes nesouhlas dědiců veškerý majetek zůstavitele a pozůstalého manžela připadne pozůstalému manželu a do dědictví připadne náhradová pohledávka, a to bez ohledu na skutečnost, zda je pozůstalý manžel objektivně schopen ji v přiměřené době zaplatit“). Z uvedeného je zřejmé, že soud má usilovat o racionální a spravedlivé vypořádání zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky také s ohledem na stanovisko (příp. potřeby) jednotlivých účastníků pozůstalostního řízení. Současně – jak vyplývá z ustanovení § 764 odst. 1 o.z. i § 162 odst. 1 z.ř.s. – by neměl opomenout při hledání spravedlivého řešení přihlédnout také k vůli zůstavitele a jeho pokynům.
Lze tedy uzavřít, že judikaturou dovozovaná přednost rozdělení majetku mezi pozůstalou manželku a dědice před přikázáním majetku do jejich podílového spoluvlastnictví je (logicky) aplikovatelná až tehdy, pokud nedošlo k dohodě pozůstalé manželky a dědiců o vypořádání majetku jinak a pokud soud nemá jiné se zákonem korespondující „vodítko“ pro určení, které z věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot náležejících do společného jmění, popřípadě jaká jejich část (podíl), tvoří předmět dědictví a které z nich, popřípadě jaká jejich část (podíl), připadají pozůstalé manželce; až tehdy také soud případně může přistoupit ke zohlednění okolností konkrétního případu (zejména dobrých nebo naopak špatných vztahů mezi účastníky řízení), aby jimi odůvodnil způsob vypořádání majetku (k tomu srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2019 sp. zn. 24 Cdo 135/2019).
V posuzované věci není dán mezi účastníky řízení soulad v tom, jaký způsobem by mělo být zaniklé společné jmění zůstavitele a pozůstalé manželky vypořádáno, vztahy mezi účastníky jsou problematické a sporné jsou mezi nimi i nynější vlastnické (právní) vztahy k vypořádávanému majetku. Do zaniklého společné jmění zůstavitele a pozůstalé manželky podle souhlasného prohlášení všech účastníků patří blíže určená bytová jednotka, spolu s ideálním podílem na společných částech domu a na pozemcích, zapsaná na LV č. XY pro k.ú. XY, obec XY v obvyklé ceně ve výši 3 250 000 Kč, a osobní automobil zn. TOYOTA Corolla, reg. značka XY, v obvyklé ceně ve výši 200 000 Kč. Účastníci 2) a 3) (jako závětní dědicové) upřednostňují přikázání tohoto majetku do rovnodílného podílového spoluvlastnictví, zatímco účastník 1) (jako právní nástupce pozůstalé manželky) požaduje jeho přikázání do výlučného vlastnictví pozůstalé manželky oproti náhradové pohledávce náležející do pozůstalostního jmění. V dané, poměrně složité situaci by proto mohla poskytnout legální „vodítko“ pro spravedlivé řešení poslední vůle zůstavitele J. Š.
Ten holografní závětí ze dne 25.2.2019 povolal rovnodílnými dědici „veškerého (svého) movitého a nemovitého majetku“ manžele V. H. a V. H. [účastníky 2) a 3)], kteří se o něj (a jeho manželku) „starali a zpříjemnili poslední dny jejich života“. Z uvedeného je zřejmé, že zůstavitel v závěti výslovně projevil vůli, aby závětní dědicové zdědili „veškerý movitý a nemovitý majetek“; o svém synovi [účastníku 1)] se v závěti nezmiňuje. Vzhledem k obsahu závěti by proto nebylo v souladu s vůlí zůstavitele, kdyby se závětním dědicům namísto „movitého a nemovitého majetku“ dostala toliko náhradová pohledávka, byť v hodnotě odpovídající tomuto majetku. Za této situace ani dovolatelem akcentované nedobré vztahy a případné následné spory mezi účastníky samy o sobě nepředstavují důvod k tomu, aby soud z této vůle zůstavitele nemohl vycházet při autoritativním vypořádání majetku podle ustanovení § 162 odst. 2 z.ř.s. a přiklonit se ke způsobu vypořádání navrhovanému závětními dědici [účastníky 2) a 3)].
Protože způsob, jakým odvolací soud provedl vypořádání zaniklého společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, zůstal dovolacím soudem nedotčen, nebylo již třeba se dále zabývat námitkou dovolatele týkající se platební schopnosti účastníka 1) řádně a včas zaplatit do pozůstalostního jmění náhradovou pohledávku.
