Rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 206/2025, ze dne 2. 10. 2025:
Podle § 1646 odst. 1 písm. b) o. z., ze zákonných důvodů lze nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, nebo jej v jeho právu zkrátit. Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který o zůstavitele neprojevuje opravdový zájem, jaký by projevovat měl.
Podle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně zcela správně při vyhodnocení potřeby aplikace nových a starých právních předpisů, vztahujících se k dědění, vycházel v dané věci z důvodů, uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II.
I z pohledu odvolacího soudu posuzovaná listina o vydědění splňuje veškeré zákonné náležitosti listiny o vydědění, pořízené v prosté allografní formě. Listina byla pořízena strojově, jsou na ní podpisy zůstavitele i dvou svědků, kteří potvrdili pravost podpisu zůstavitele na listině i pravost svých podpisů. Potvrdili, že oba byli zůstavitelem povoláni za svědky závěti a byli současně přítomni projevu vůle zůstavitele ve vztahu ke konkrétní listině, jde-li o jeho vůli, kdy zůstavitel jim listinu sám přečetl. Svědci potvrdili, že jim byla známa totožnost zůstavitele. Nejedná se o svědky, kteří by byli nezpůsobilí tuto funkci svědků vykonávat. Sama o sobě nepřesnost o datu narození žalobce nepůsobí neplatnost této listiny, z níž je vůle zůstavitele zřejmá, i pokud jde o osobu, vůči které toto pořízení pro případ smrti směřuje.
Je pak dále důkazy, provedenými v řízení, zjištěnou skutečností, že žalobce o zůstavitele neprojevoval z dob svého dospívání a zletilosti žádný opravdový zájem, avšak současně bylo zjištěno z provedených důkazů, že tento stav vzájemně narušených osobních vztahů nastal již v poměrně útlém dětství žalobce, kdy jej tak sám žalobce nezavinil, vznikl v důsledku sporů rodičů žalobce v době jeho nezletilosti, jež vedly k rozvodu jejich manželství a dalším sporům, souvisejícím se stykem žalobce s otcem, jež přetrvaly až do jeho zletilosti.
I podle závěru odvolacího soudu bylo tak v prvé řadě na samotném zůstaviteli, aby sám aktivně se pokusil o obnovení svých vztahů se synem (žalobcem), stál-li vskutku o to, což on ale sám neučinil, toto nebylo v řízení provedenými důkazy zjištěno, ostatně to nebylo ani žalovanou tvrzeno, nadto zůstavitel tzv. nevyužil ani té příležitosti, že mu žalobce podával informace o svém vysokoškolském studiu jinak, než čistě jen k plnění své zákonné vyživovací povinnosti.
Za této situace tak i podle závěru odvolacího soudu, byl-li to sám zůstavitel, kdo se svým vlastním jednáním přinejmenším spolupodílel na nastavení těchto narušených vztahů žalobce a zůstavitele z doby jeho dětství v souvislosti s rozpadem svého manželství, jež pak i v pozdějším věku žalobce přetrvaly, pak to byl právě on sám, kdo by musel přijít s aktivitou k obnovení těchto vztahů. Pokud se tak nestalo, jak bylo zjištěno, nelze uzavřít o tom, že by sám zůstavitel stál o obnovení svých vztahů se synem, že by se ho tyto neexistující vztahy negativně dotýkaly, že by mu tento stav vadil, pakliže sám nic k nápravě tohoto stavu aktivně nevykonal, byl k tomu povinován právě on sám v prvé řadě. Za této skutkové situace tak tedy soud prvního stupně správně právně uzavřel o neexistenci zákonného důvodu vydědění žalobce svým otcem (zůstavitelem), jak jej uplatnil, dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., v důsledku čehož je namístě mít žalobu žalobce za opodstatněnou.
Souhrnně řečeno, z pohledu odvolacího soudu soud prvního stupně při svém rozhodování správně postupoval v souladu s rozhodnou právní úpravou a judikaturou Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012), která se situací neprojevování opravdového zájmu jak ze strany zůstavitele, tak ze strany vyděděného, zabývala. Skutečnost, že zůstavitel a žalobce se nekontaktovali a nebyly mezi nimi udržovány žádné vztahy, byla mezi účastníky v řízení nesporná. Beze změny důsledku takového „vztahu“ mezi zůstavitelem a žalobcem ve vztahu k možnému vydědění, vyplývajícím z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, je pak i okolnost, že příčinou ochladnutí vztahů mělo být negativní ovlivňování matky žalobce vůči zůstaviteli. Čistě jen v této skutečnosti nelze spatřovat obhajitelný důvod pro setrvání zůstavitele v nečinnosti bez snahy špatné vztahy se synem v době jeho zletilosti napravit. Nelze totiž klást k tíži žalobce, který po dobu své nezletilosti (od svých tří let) zjevně vyrůstal v domnění, že o něj zůstavitel nejeví zájem, že se dovršením zletilosti aktivně nesnažil o nápravu vztahů se zůstavitelem. Naopak, právě zůstavitel měl po osamostatnění žalobce iniciovat obnovení kontaktu, pokud mu později chtěl klást k tíži (prostřednictvím vydědění), že se o něj žalobce nezajímal. K tomu měl ostatně možnost, když jej žalobce písemně kontaktoval v souvislosti se svým studiem na vysoké škole, přesto zůstavitel na tento kontakt od žalobce nijak dále ve smyslu pokusu o obnovení a rozvoj vztahů nereagoval, čímž právě sám projevil určitou míru své lhostejnosti k obnovení jejich vztahů.
Z těchto důvodů se tak odvolací soud plně ztotožnil se soudem prvního stupně v jeho závěru, že důvod vydědění, uvedený v listině o vydědění ve vztahu k žalobci, nebyl naplněn, v důsledku čehož, pokud žalovaná ani v řízení netvrdila naplnění jiného důvodu vydědění, uzavřel správně, že není dán žádný ze zákonných důvodů vydědění žalobce zůstavitelem, proto, pokud okresní soud za této situace rozhodl, že žalobce je dědicem zůstavitele (ve smyslu, že mu svědčí dědické právo) ze zákonné dědické posloupnosti, je daný výrok správný. Okresní soud zde přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II, který se situací neplatného vyděděné, učiněnému za účinnosti obč. zák. a smrtí zůstavitele za účinnosti o. z., za současné neexistence pořízení pro případ smrti, zabýval. Správně tak uzavřel, že v takovém případě se neplatně vyděděný nepominutelný dědic stává dědicem zůstavitele na základě zákonné dědické posloupnosti. I v tomto lze na závěry soudu prvního stupně zcela odkázat.
