Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1528/2025, ze dne 9. 10. 2025:
Otázkou podmínek pro odvolání správce pozůstalosti se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1063/2024. V bodu 21 tohoto usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, „že k odvolání správce pozůstalosti soud přistoupí až v případě, že správce poruší svou povinnost v takové míře (intenzitě), kterou lze hodnotit jako „závažnou“. Zároveň musí soud vzít v úvahu nejen porušenou povinnost, ale také by měl přihlédnout k formě zavinění, k tomu, jak správce pozůstalosti plní ostatní své povinnosti, tedy k celkovému přístupu správce pozůstalosti k výkonu své funkce.“ Posouzení intenzity případných pochybení založené na zjištěném skutkovém stavu je pak především úlohou soudů nalézacích a odvolacích. Není úlohou Nejvyššího soudu posuzovat, kolik měsíců nevymáhání pohledávky je již závažným porušením povinností správce pozůstalosti. Odvolací soud posoudil dovolateli tvrzená pochybení správce pozůstalosti, neshledal zde naplnění zákonných důvodů pro odvolání správce a své závěry pečlivě odůvodnil (viz body 26 až 28 dovoláním napadeného usnesení). Úvahy odvolacího soudu a jeho závěry nejsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a ten nemá, co by jim vytknul. Dovolateli předložené otázky tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
Shodně jako ve svém výše citovaném usnesení ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1063/2024, považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že v situaci, kdy mezi „dědici jsou trvalé neshody týkající se nejen správy pozůstalosti, ale i dalších otázek, zajišťuje soudem ustanovený správce pozůstalosti funkční a nestrannou správu majetku (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III. ÚS 1437/19, kde Ústavní soud konstatoval, že soud jmenuje správce pozůstalosti mimo jiné tehdy, neshodnou-li se budoucí dědicové na způsobu výkonu správy pozůstalosti, jako tomu je právě v této věci)“.
