Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1957/2025, ze dne 24. 9. 2025:
V případě, že zůstavitel zemřel v místě, o němž nelze dovodit (zjistit), že se v něm zdržoval s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale, je tedy třeba vždy pečlivě zkoumat, zda tu jsou takové faktické okolnosti, které by mohly založit obvyklý pobyt ve smyslu Článku 4 Nařízení. Zejména z bodu 23. uvozovacích ustanovení Nařízení je podle názoru dovolacího soudu nepochybné, že při tomto zkoumání je třeba v každém individuálním případě postupovat podle okolností každého jednotlivého případu. Je třeba zohlednit zejména délku a pravidelnost pobytu zůstavitele na území státu, v němž zemřel, a podmínky a důvody tohoto pobytu, jakož i to, na území jakého státu měl před svou smrtí a v době smrti své společenské, rodinné a pracovní vztahy a vazby, kde měl umístěnou většinu svého majetku apod. Celkové vyhodnocení životních okolností zůstavitele v průběhu let před jeho smrtí a v době smrti by mělo při určení místa obvyklého pobytu vyjadřovat úzký a trvalý vztah zůstavitele k dotčenému státu a dbát o to, aby byly zachovány cíle Nařízení, zejména vyjadřující rychlé, usnadněné a účinné vypořádání dědictví tak, aby byly odstraněny překážky volného pohybu v Evropské Unii osobám, které by se jinak potýkaly s obtížemi při uplatňování svých práv v souvislosti s dědictvím.
V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitel W. M. pobýval od 27. 12. 2021 v XY, kam byl umístěn účastnicí N. A. N. M. (svojí dcerou), přičemž mu jeho zdravotní stav (označovaný ve spise pojmem „demence“) neumožňoval, aby vyjadřoval svou vůli i o tom, kde by měl v úmyslu trvale bydlet. Zůstavitel žil v XY ve Spolkové republice Německo, v XY pobýval před svou smrtí necelých 18 měsíců a v České republice neměl žádný majetek (movitý nebo nemovitý), nevytvořil si k ní – vzhledem ke svému zdravotnímu stavu – žádné společenské, rodinné a pracovní vztahy a vazby (dcera zůstavitele žije ve Spolkové republice Německo a zůstavitel neměl v České republice žádné další příbuzné či známé). Po celkovém vyhodnocení života zůstavitele v průběhu let a v době jeho smrti lze souhlasit se závěrem, že pobyt zůstavitele v České republice nevyjadřoval úzký a trvalý vztah k České republice a že určení místa obvyklého pobytu v České republice by ani neodpovídalo cílům Nařízení.
Na uvedeném závěru nic nemění ani tvrzení účastnice uvedené v jejím dovolání, podle něhož by zůstavitel neměl být „znevýhodněn jen proto, že nebyl už při příjezdu do České republiky v roce 2021 schopný, z důvodu demence, vyjádřit svou vůli o státu, ve kterém se hodlá dlouhodobě zdržovat“, když „rozhodnutí za něj učinila jeho dcera s úmyslem dlouhodobě ponechat zůstavitele v XY“. K tomuto tvrzení je třeba uvést, že dětem nepřísluší činit rozhodnutí o místě obvyklého pobytu svých rodičů, kteří nebyli omezeni ve svéprávnosti; člověk je i v závěru svého života (často poznamenaným nepříznivým zdravotním stavem) subjektem právních vztahů a nemůže být pokládán za jejich objekt. Tím, že místo obvyklého pobytu zůstavitele W. M. nebude určeno v České republice, nedojde k jeho „znevýhodnění“; naopak, je v zájmu věci, aby jeho pozůstalost byla projednána a rozhodnuta ve Spolkové republice Německo, kde má veškerý svůj majetek, kde žije jeho dědička a kde (kromě posledních 18 měsíců poznamenaných jeho nemocí) žil a odkud nevyjádřil (nebyl způsobilý vyjádřit) svou vůli se odstěhovat a místo Německa navázat úzký a trvalý vztah k České republice.
