Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 251/2022, ze dne 16. 3. 2022:
V obecné rovině lze souhlasit s argumentací žalobkyně, že judikatura dovolacího soudu připouští domáhat se určení, že právní předchůdce účastníka řízení byl ke dni úmrtí vlastníkem nemovité věci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1020/2005). Nezbytnou podmínkou úspěšnosti žaloby však je, aby byla dána aktivní věcná legitimace žalobce. Její nedostatek je důvodem k zamítnutí návrhu [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 73/82 (uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, svazek IV, roč. 1982, str. 719)].
Až do doby vypořádání dědictví ohledně věci, jež patří (nebo o níž je tvrzeno, že patří) do dědictví po zůstaviteli, se za její vlastníky považují všichni zůstavitelovi dědici. Proto i za situace, že dojde mezi nimi ke sporu, který se týká této věci, platí, že musí být účastníky řízení všichni tito dědicové. V opačném případě nemůže být žalobě vyhověno, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Tento závěr vyplývá z § 159a odst. 1 o. s. ř., podle kterého nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Pokud by se některý z dědiců nezúčastnil řízení, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a v poměru k němu by nebylo možno považovat vzájemné vztahy mezi dědici za vypořádané. Z toho také plyne, že ten z dědiců, který s žalobcem uplatněným nárokem nesouhlasí, může být žalobcem označen jako účastník řízení na straně žalované, čímž podmínka věcné legitimace bude naplněna [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2004, sp. zn. 22 Cdo 882/2004 (uveřejněný pod č. 2 714 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Ke stejným závěrům se přihlásila i stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v usnesení ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015.
Shodný závěr o nezbytné potřebě účasti všech dědiců v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem právního předchůdce žalobce ke dni jeho úmrtí jako prvotnímu předpokladu pro možnost vyhovění žalobě formuloval Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012 (uveřejněném pod č. C 12 477 v Souboru), tedy že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.); z toho vyplývá, že výrok rozsudku o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, je závazný jen pro účastníky řízení a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili. Pak nemůže být plně závazný ani pro soud v dědickém řízení; ostatní dědicové by totiž mohli vlastnické právo zůstavitele zpochybňovat a nebylo by vůči nim možné vyjít z toho, že o něm bylo již rozhodnuto. Proto účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, nemá žalobce na určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť takové rozhodnutí neodstraní stav nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení [proti uvedenému rozsudku byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2170/13 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
Jestliže tedy žalobkyně v projednávané věci neoznačila jako účastníky řízení všechny právní nástupce zůstavitele V. R., není dán její naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. na požadovaném určení a žalobkyně proto nemůže být se svým žalobním žádáním úspěšná.
Pokud dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2769/2005, potažmo na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, a dovozuje z nich, že naléhavý právní zájem je spatřován „u každého jednotlivého dědice, a to bez ohledu na skutečnost, zdali byl univerzálním dědicem, nebo zda by na něj dědickou posloupností připadl jen malý podíl na věci“, není její výklad těchto rozhodnutí správný. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004 se podává, že žaloba na určení, zda byl zůstavitel ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, se uplatní v obou případech, tedy v případě, že v úvahu připadá jeden univerzální dědic, tak i v případě více dědiců. Účastníky řízení však musí být všichni dědicové zůstavitele.
