Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3607/2024, ze dne 20. 2. 2025:
Otázku, v jaké době (resp. do jakého časového okamžiku) musí být učiněno jednání (čin povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu) zakládající dědickou nezpůsobilost podle ustanovení § 1481 o.z., odvolací soud vyřešil v souladu s již dříve vysloveným názorem dovolacího soudu, podle něhož k takovému jednání musí dojít ještě za zůstavitelova života, jinak by zůstavitel neměl možnost pachateli tento čin prominout (k tomu srov. odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2019 sp. zn. 24 Cdo 614/2019 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2022 sp. zn. 24 Cdo 426/2022). Posuzování dědické nezpůsobilosti k okamžiku smrti zůstavitele ostatně (až na výjimku tkvící v zavrženíhodném činu proti zůstavitelově poslední vůli) odpovídá zásadě, že se dědické poměry posuzují k době dědického nápadu (mortis tempore spectatur), což koresponduje s principem právní jistoty, neboť časová neomezenost by mohla vést v praxi k nežádoucím důsledkům. Závěr odvolacího soudu, že jakákoli jednání žalovaného, v nichž žalobce spatřuje čin povahy úmyslného trestného činu proti některé z osob uvedených v ustanovení § 1481 o.z., „která se měla odehrát až po úmrtí zůstavitele“, „nemohou naplnit podstatu dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o.z.“, je proto konformní s dosavadní judikaturou, na níž dovolací soud neshledává žádné důvody cokoliv měnit.
