Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3166/2024, ze dne 30. 1. 2025:
Právní závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 111/2023, byly dovolacím soudem dále rozvinuty např. v usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, v němž se mj. podává, že z obecných požadavků na správu cizího majetku – jejíž principy dovolatelé zdůrazňují ve svém dovolání – vyplývá, že (rovněž) soudem jmenovaný správce pozůstalosti (obdobně jako dědic pověřený správou pozůstalostního majetku) vykonává svou působnost a plní povinnosti s péčí řádného hospodáře a že svou činností sleduje naplnění účelu prosté správy pozůstalosti, tedy aby majetek patřící do pozůstalosti byl zachován pro dědice, popřípadě, odůvodňuje-li to stav aktiv a pasiv pozůstalosti, pro zůstavitelovy věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1286/2021). Nejvyšší soud za zjevný střet zájmů osoby povolané ke správě pozůstalostního majetku přitom považuje příkladmo existující spoluvlastnický vztah založený mezi takovou osobou a zůstavitelem, jenž brání spoluvlastníkovi spravovat vedle svého podílu i jeho zbývající část, jež má být předmětem dědictví. Závěr o nebezpečí střetu zájmů podle názorů dovolacího soudu platí taktéž obdobně i pro vztah založený na bázi společného jmění pozůstalé manželky a zůstavitele, přičemž tato objektivně daná skutečnost rovněž „diskvalifikuje“ pozůstalou manželku z možnosti samostatně spravovat pozůstalost (k tomu srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2090/2024).
V posuzované věci se však o žádnou z uvedených situací (ani o situaci obdobnou), kdy se účastník nemůže stát osobou výlučně spravující pozůstalost pro zjevný rozpor vlastních zájmů, příp. též z důvodu, že pro správu majetku značného rozsahu a specifického charakteru nemá dostatečnou kvalifikaci, nejedná. Namítají-li účastníci 1) a 3) konkrétně, že mezi nimi a F. T.-A. je veden spor o okruh dědiců, a tudíž „už jen proto jsou jejich zájmy v rozporu“, nejsou jejich námitky důvodné. Již odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na souměřitelný judikatorní případ (zmiňované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 111/2023) s tím, že ani dovolací soud neshledal důvod pro jmenování „nezávislého správce pozůstalosti“, který dovolatelka obdobně jako v nyní posuzované věci spatřovala zvláště v tom, že „jmenovaná správkyně jednoznačně prosazuje vlastní zájmy oproti oprávněným zájmům ostatních dědiců a není kvalifikována pro výkon správy rozsáhlého dědictví“; současně přitom dovolací soud v tomto případě rovněž nepovažoval za stěžejní okolnost, že dovolatelka „napadla samostatnou žalobou závěť zůstavitelky“ a „listinu o vydědění“, která byla pořízena zůstavitelkou v její neprospěch.
Obdobně nezakládá namítaný střet zájmů „sám o sobě“ ani situace, kdy „správce pozůstalosti je účastníkem soudního řízení zahájeného zůstavitelkou“ ve věci restitucí. Vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků je judikaturou považováno za prostou správu pozůstalostního majetku, jejíž podstatou je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti, tedy postarat se o zůstavitelem zanechaný majetek do doby, než je pravomocně skončeno řízení o pozůstalosti, tak, aby byl tento majetek zachován pro dědice, popř. věřitele (k tomu srov. např. právní závěry přijaté např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022). Naopak, dovolacímu soudu se po dobu řízení o pozůstalosti jeví efektivní správa majetku F. T.-A., a to i za případného přispění další odborné osoby (společnosti Správa majetku T.-S. s. r. o., na podkladě obsahu spisového materiálu založené v dubnu 2017 a fakticky spravující dosud navrácený majetek).
