Rozsudek Okresní soud Praha-východ sp. zn. 7 C 447/2021, ze dne 10. 1. 2023:
Soud v dané věci přisvědčil argumentům žalobce, dle kterých je při vydědění zákonného dědice nutno zkoumat vždy také to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy, vydědění přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je u tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. V řízení bylo prokázáno, že se zůstavitel s žalobcem nestýkal (s výjimkou několika ojedinělých setkání zůstavitele a žalobce v období kolem rozvodu zůstavitele a matky žalobce) již od věku 4 let žalobce, a že zůstavitel následně neprojevil žádný nebo téměř žádný zájem o další setkání či komunikaci s žalobcem.
Soud nepochybuje o tom, že pro zůstavitele bylo shora popisované období obtížné, a že se nakonec nejednalo o jeho nejšťastnější životní etapu, nicméně dle názoru soudu tím více se musela nastalá situace dotýkat malého dítěte předškolního věku a možná ještě více později v době dospívání. A to nehledě na skutečnost, že mezi zůstavitelem a žalobcem nebyl biologický vztah otce a syna. Žalobce o svém osvojení zůstavitelem dokonce až do svých 18 let nevěděl a zůstavitel si měl být vědom toho, jak závažný je krok, který osvojením nezletilého dítěte činí. Po zůstaviteli bylo na místě rozumně požadovat to, aby činil ve věci více a snažil se o styk s nezletilým, např. i prostřednictvím spolupráce s tehdejším orgánem péče o rodinu a dítě, či prostřednictvím soudu, a to tím spíše tvrdil-li, že k sobě měli s nezletilým blízký vztah a měl-li o něj zájem. Soud je přesvědčen o tom, že zůstavitel jako otec nezletilého žalobce, jímž se osvojením stal, a jímž také pro žalobce v jeho očích až do 18 let byl, mohl ve věci činit více. I pokud by mu bylo ve styku bráněno a on nechtěl vyvolat spor s matkou, bylo na něm v té době zajisté možné požadovat, aby se alespoň pokusil udržovat s nezletilým pravidelný písemný či telefonický kontakt. Také mu nic nebránilo v tom, posílat nezletilému blahopřání či dárky k narozeninám a Vánocům. Takové snahy zůstavitele však v řízení tvrzeny nebyly a z dokazování má soud za zjištěné, že je zůstavitel, vyjma jedněch Vánoc, ani nečinil.
Uvádí-li se v listině o vydědění jako důvod pro vydědění žalobce to, že „z toho taktéž vyplývá, že mi v rozporu s dobrými mravy ani potřebnou pomoc v nemoci ani v jiných případech neposkytl“ je nutno přisvědčit argumentaci žalobce, že zůstavitel sám žalobce nikdy o žádnou pomoc nežádal, resp. ji nepotřeboval a žalobce tak ani neměl případně možnost zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, či jinou, poskytnout. To znamená, že v daném řízení nebylo jako zákonný důvod pro vydědění prokázáno ani to, že by žalobce „v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech“, respektive k tomuto důvodu pro vydědění (tím, že nikdy reálně nenastal a zůstal pouze důvodem hypotetickým) nemohl soud rovněž přihlédnout.
Soud má za to, že žalobce vynaložil z jeho strany, a to zejména s přihlédnutím k jeho věku, vše, co od něj bylo možno ve věci obnovení styku se zůstavitelem požadovat. Lze konstatovat, že právě k jeho nízkému věku ( žalobci byly v době rozvodu necelé 4 roky ), i kdyby ve věci posléze neučinil nic, nebyl to žalobce, na kom by bylo možno aktivitu ve věci styku se zůstavitelem žádat a její absenci sankcionovat možným vyděděním. Pokud tedy zůstavitel své snahy o kontakt se žalobcem vzdal, jak ostatně vyplývá i ze svědeckých výpovědí, pak skutečnost, že žalobce neprojevoval o zůstavitele skutečný zájem, nemůže být za dané situace zákonným důvodem pro jeho vydědění. Na věci nic nemění ani fakt, že mezi zůstavitelem a žalobcem není biologický vztah otce a syna, byť i tato skutečnost zřejmě pro zůstavitele byla jedním z faktorů, proč tuto kapitolu svého života uzavřel. Nicméně právně je žalobce synem zůstavitele, včetně všech dalších důsledků, jako je právě otázka dědění po něm. I to měl zůstavitel, než žalobce nezrušitelně osvojil, zvážit a svůj krok učinit po delším rozmyslu, či delším soužití s matkou žalobce. Soudem zjištěné skutečnosti pak ani neumožňují přijmout závěr, který též zůstavitel v listině o vydědění zmínil, že by dědický nárok žalobce měl být považován za rozporný s občanským právem, nemravný a nemorální.
S ohledem na vše shora uvedené soud shledal, že v daném případě nebyly splněny zákonné předpoklady pro vydědění žalobce ze zákonné dědické posloupnosti ( § 469a odst. 1 obč.zák., resp. 1646 odst. 1 o.z. ) a proto soud rozhodl tak, že žalobce je zákonným dědicem po zůstaviteli ( 1476 o.z. a 1635 odst. 1 o.z. ) a nejsou dány důvody k jeho vydědění.