Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2845/2024, ze dne 7. 1. 2025:
Z uvedeného vyplývá, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo významné rovněž vyřešení právní otázky, kdo je pasivně věcně legitimován k dědické žalobě podle ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka týkající se výkladu a aplikace práva Rakouské republiky – mezi účastníky sporná – dosud před soudy v České republice nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné.
V ustanovení § 823 ABGB ve znění účinném do 31. 12. 2016 bylo (podle překladu do češtiny) stanoveno: „Také po obdrženém odevzdání dědictví se může ten, kdo tvrdí, že má dědické právo lepší nebo stejné, domáhat na tom, kdo vzal dědictví v držbu, postoupení nebo rozdělení dědictví. Vlastnictví jednotlivých částí dědictví se nelze domáhat dědickou, nýbrž vlastnickou žalobou“. Podle zjištění soudů o výkladu a aplikaci rakouského práva v projednávané věci je zřejmé, že aktivní věcnou legitimaci k „postoupení nebo rozdělení dědictví“ podle ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) má ten, kdo má dědické právo „lepší nebo stejné“ než ten, kdo „vzal dědictví v držbu“. Pasivní věcnou legitimaci jako ti, kdo vzali dědictví v držbu, pak mají nejen osoby, kterým bylo dědictví usnesením soudu odevzdáno nebo kteří nabyli dědictví jeho koupí (a jejich universální právní nástupci), popřípadě stát, kterému dědictví připadlo jako odúmrť, ale také dřívější úspěšní žalobci z dědické žaloby, jakož i – jak potvrzuje rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudního dvora ve Vídni sp. zn. 10 Ob 8/08m – všichni, kdo s odvoláním se na své dědické právo nabyli dědictví bez odevzdání dědictví soudem (a jejich universální právní nástupci), včetně těch, kterým povinná osoba dědictví postoupila (nebo se s ním jinak vypořádala) dobrovolně (mimosoudní dohodou). Protože tu není žádný důvod, aby bylo ustanovení § 823 ABGB (ve znění účinném do 31. 12. 2016) vykládáno českými soudy jinak, je nepochybné, že právní názor odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci k dědické žalobě nemůže obstát.
V projednávané věci byl právní předchůdkyni žalovaných Jitce Chaloupkové s odvoláním na její dědické právo vydán (na ni připadající) podíl na dědictví na základě mimosoudní dohody s Rakouskou republikou, jíž „pozůstalost bez dědice“ po Leopoldině Antonii Wrbové na základě rozhodnutí soudu připadla jako odúmrť. I když nabyla s odvoláním se na své dědické právo dědictví z pozůstalosti po Leopoldině Antonii Wrbové bez odevzdání dědictví soudem, byla ve vztahu k žalobci pasivně legitimována k vydání podílu na pozůstalosti, měl-li vskutku na pozůstalost stejné dědické právo jako ona; po její smrti pak pasivní legitimace přešla na žalované jako její universální právní nástupce. Odvolací soud se mýlí rovněž v tom, že by právní předchůdkyni žalovaných Jitce Chaloupkové nebyl vydán podíl na dědictví, ale „určitá finanční náhrada na základě jejich vzájemného jednání“; nevzal totiž náležitě v úvahu, že v době odevzdání dědictví Rakouské republice patřily do pozůstalosti (po provedeném zpeněžení) toliko finanční prostředky, a že proto výplatou peněžní částky 267 426,32 ATS (provedenou prostřednictvím jejího tehdejšího zástupce) byl Jitce Chaloupkové přímo vydán (na ni připadající) podíl na dědictví.