Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2975/2024, ze dne 19. 11. 2024:
Podle § 175x o. s. ř. (účinného do 30. 6. 2009) objeví-li se po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek, popřípadě i dluh, provede soud o tomto majetku řízení o dědictví. Objeví-li se pouze dluh zůstavitele, řízení o dědictví se neprovede.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3642/2015, uvedl, že dodatečné provedení řízení o dědictví je ve smyslu ustanovení § 175x o. s. ř. možné ohledně majetku, který se objevil až po právní moci usnesení, jímž bylo řízení o dědictví skončeno, tj. o novém zůstavitelově majetku, který nebyl dosud v dědickém řízení znám a u něhož bylo dodatečně zjištěno, že patřil zůstaviteli, a dosud (mimo řízení o dědictví) o něm nebyla práva a povinnosti dědiců vyřešena. Zdůraznil také, že usnesení o dědictví má jen deklaratorní povahu, jeho smyslem není zakládat, měnit nebo rušit práva a povinnosti zůstavitelových dědiců.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2009, pod číslem 7, vysvětlil, že „závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (…). Pokud rozhoduje soud ve sporném řízení o otázkách souvisejících s řízením o dědictví, opírá se vždy o konkrétní zákonné ustanovení (srov. např. § 485 obč. zák., § 18 a 48 not. ř., nyní § 175k odst. 2 a 3 a § 175y o. s. ř.). Možnost opětovného posouzení dohody dědiců o vypořádání dědictví, pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví (§ 39 odst. 2 not. ř., nyní § 175q odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), ve sporném soudním řízení ze žádného zákonného ustanovení nevyplývá“. Byla-li dohoda o vypořádání dědictví schválena pravomocným usnesením soudu, nemůže být soudem ani zrušena postupem podle ustanovení § 99 odst. 3 o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1968, sp. zn. 2 Cz 6/68, které bylo uveřejněno pod č. 61/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), ani určena neplatnou rozhodnutím soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, uveřejněný pod č. 7 v časopise Soudní judikatura, ročník 2009).
Uvedené závěry Nejvyššího soudu zastává i odvolacím soudem citovaná odborná literatura, podle níž „je dodatečné řízení vedeno o majetku, případně dluhu, nikoli o dědickém právu“ (k tomu srov. komentář k § 175x o. s. ř., Škárová, M. a kolektiv, Občanský soudní řád s vysvětlivkami) či „dodatečné řízení není řízením o dědickém právu, tzn., že v něm nelze odchylně od původního řízení posuzovat otázku, kdo je a kdo není dědicem“ (k tomu srov. Šešina, M., Muzikář L., Dobiáš, P., Dědické právo, Praktická příručka).
V nyní posuzovaném případě byla mezi dědici (dovolatelem a poz. manželkou) uzavřena dohoda o vypořádání dědictví usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 22. 10. 1999, č. j. 37 D 592/98-56, které nabylo právní moci dne 23. 11. 1999. S ohledem na výše řečené mohla být otázka ať už absolutní či jen relativní neplatnosti závěti řešena pouze v původním dědickém, nikoliv však v řízení o dodatečném projednání dědictví. Dovolatel se v původním řízení neplatnosti závěti nedovolal, naopak podle protokolu ze dne 17. 3. 1999 při jednání, kterému byl osobně přítomen, prohlásil, že nemá námitky proti pravosti a platnosti závěti. S ohledem na výše uvedené je závěr odvolacího soudu, že v řízení o dodatečném projednání dědictví, se nelze dovolávat neplatnosti závěti (tím méně řešit otázku promlčení práva dovolat se neplatnosti závěti) zcela správný.
