Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2343/2024, ze dne 7. 10. 2024:
Pro předmětnou věc je dále významné, zda měly soudy platnost závěti pro rozpor s dobrými mravy posoudit samy (§ 169 z. ř. s.), či zda měly dovolatelky odkázat k uplatnění svého práva žalobou (§ 170 odst. 1 z. ř. s.), tedy řečeno jinak, zda je posouzení dobrých mravů otázkou právní, či otázkou skutkovou.
Závisí-li vyřešení sporu o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, soud usnesením rozhodne, s kterými účastníky bude nadále jednáno a kterým z účastníků se účast v řízení ukončuje (§ 169 odst. 1 z. ř. s.).
V případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce (§ 170 odst. 1 z. ř. s.).
Z ustanovení § 169 odst. 1 a § 170 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že usnesení o tom, s kým bude dále jako s účastníkem řízení jednáno a komu bude účast ukončena, je v řízení o pozůstalosti na místě pouze v případě, závisí-li vyřešení sporu o dědické právo výlučně na právním posouzení (když skutková tvrzení dosavadních účastníků řízení o rozhodných okolnostech jsou shodná nebo když je [jak v podstatě správně uvedl v této věci i odvolací soud] zřejmé, že i prokázání veškerých sporných skutečností některého z účastníků by v rovině právního posouzení nemohlo jeho právní postavení v pozůstalostním řízení příznivě ovlivnit). Naproti tomu existující spor o rozhodujících skutkových okolnostech /relevantních pro výsledné právní posouzení/ vyžaduje, aby ten z účastníků řízení o pozůstalosti, jehož dědické právo se jeví jako nejslabší, byl k uplatnění svého dědického práva (popř. popření dědického práva jiného účastníka) odkázán na podání žaloby ve sporném soudním řízení. Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje dílčí a zcela přiléhavou úvahu odvolacího soudu, že jestliže žádná z tvrzení některého z účastníků nejsou ve svém souhrnu objektivně vzato způsobilá přivodit pochybnosti o tom, zda je možno pořízení pro případ smrti co do povolání dědiců považovat za právní jednání v rozporu s dobrými mravy, pak je možno postupovat podle § 169 z. ř. s., nicméně tomu musí – v poměrech projednávané věci – předcházet podrobnější hodnocení skutečností tvrzených o tom, že ke kolizi se zásadou výkonu práva v souladu s dobrými mravy údajně došlo (ostatně obdobný postup Nejvyšší soud v rámci pozůstalostního řízení aproboval v již zmiňovaném usnesení ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2513/2022). Nejvyšší soud je přitom s odvolacím soudem v obecné rovině zajedno i v tom, že závěť bude možno s přihlédnutím k poměrně široké testovací svobodě zůstavitele, který je oprávněn se rozhodnout o tom, jak s jím nabytým jměním pro případ své smrti naloží, posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen za zcela výjimečných okolností. Tak kupř. v rakouské nauce (vycházející z právní úpravy, jíž se inspiroval i nyní účinný tuzemský občanský zákoník) se ve sledovaných souvislostech hovoří o „raritních případech“ [srov. GRAF, G. Komentář k § 879. In: A. Kletečka – M. Schauer et al. ABGB-ON. Kommentar zum Allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuch. Wien: Manz, 2010, s. 1760].
