Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 931/2023, ze dne 24. 7. 2023:
V dané věci dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu záviselo mimo jiné na vyřešení otázky, zda finanční náhrada, kterou zůstavitel za trvání manželství obdržel podle dohody o zrušení věcného břemene a předkupního práva váznoucí v jeho prospěch na nemovitých věcech, které získal jako protiplnění při převodu svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech (ke dni jeho smrti 900 000 Kč jako zůstatek na účtu č. XY vedený na jméno zůstavitele P. Ř. u České spořitelny, a. s.), bylo součástí společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, nebo jde o výjimku ze zákonného režimu tohoto majetkového společenství podle ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z. Vzhledem k tomu, že otázka zákonného režimu společného jmění manželů a výjimek z tohoto režimu nebyla za účinnosti současné právní úpravy majetkových práv manželů ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání přípustné.
Po přezkoumání dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 708 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů; společné jmění podléhá zákonnému režimu, nebo smluvenému režimu, anebo režimu založenému rozhodnutím soudu.
Součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním, nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projeví jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku (§ 709 odst. 1 o. z.).
Součástí společného jmění je zisk z toho, co náleží výhradně jednomu z manželů (§ 709 odst. 2 o. z.).
Zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (§ 162 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též stanoví pohledávku potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom, co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží (§ 162 odst. 2 z. ř. s.).
Z uvedených zákonných ustanovení vyplývá, že základním předpokladem pro vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo v důsledku zániku manželství smrtí jednoho z manželů, je zjištění příslušného majetkového režimu mezi manžely v době smrti zůstavitele, tedy, zda jde o režim zákonný (§ 709 a násl. o. z.), smluvený režim (§ 716 a násl. o. z.) nebo režim založený rozhodnutím soudu (§ 724 a násl. o. z.), a dále zjištění majetku, který byl součástí společného jmění. Jestliže v dané věci nebylo zjištěno, že by za života zůstavitele došlo k ujednání manželského majetkového režimu odlišného od zákonného režimu, nebo k rozhodnutí soudu o zrušení či zúžení existujícího rozsahu společného jmění, platí pro společné jmění manželů režim zákonný a při jeho vypořádání soudem, nedošlo-li k dohodě dědiců, je třeba aplikovat ustanovení § 709 o. z.
Podkladem pro stanovení rozsahu majetku ve společném jmění a obvyklé ceny tohoto majetku jsou údaje účastníků řízení, které pak soud posuzuje podle právních předpisů a do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela zařadí jen takový majetek, který tam patří jak po stránce skutkové, tak i právní. Jsou-li údaje účastníků řízení shodné, nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva, popř. pasiva společného jmění. Jen jejich rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota patřily do společného jmění manželů, nemůže vést k tomu, že se soud omezí na zjištění spornosti podle ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s., nýbrž na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda předmětná věc či jiná majetková hodnota patří nebo nepatří do společného jmění. Takové závěry učinila soudní judikatura již za předcházející právní úpravy dědění (srov. např. usnesení NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2043/2005 ze dne 24. 5. 2006) a není důvodu na těchto závěrech něčeho měnit, když nynější ustanovení § 162 odst. 1 věta druhá z. ř. s. je obsahově shodné s dřívějším ustanovením § 175l odst. 1 věta druhá ve spojení s § 175k odst. 3 o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013. Tyto závěry pro danou věc především znamenají, že pokud odvolací soud spor mezi pozůstalou manželkou a závětními dědici o to, zda částka 900 000 Kč na účtu č. XY, vedeném na jméno zůstavitele u České spořitelny, a. s., patří do společného jmění manželů, nepovažoval za spor skutkový, ale právní, a o této sporné právní otázce, tj. o tom, zda na základě shodných tvrzení o původu uvedené částky se pro právní hodnocení uplatní ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z., sám rozhodl, přímo v řízení o pozůstalosti, postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Právní posouzení uvedené sporné právní otázky odvolacím soudem se závěrem, že práva a povinnosti spojená s účtem č. XY, vedeným na jméno P. Ř. u České spořitelny a. s., patřily výlučně zůstaviteli, jako majetková hodnota odvozená (přeměněná) od jeho výlučného majetku, tj. zrušeného věcného břemene, které svědčilo jen jemu na základě smlouvy o jeho zřízení v souvislosti s převodem jeho spoluvlastnického podílu na nemovitých věcech, shledal dovolací soud jako správné.
Rozhodnutí má oporu v ustanovení § 709 odst. 1 písm. d) o. z., neboť dohoda o zrušení věcného břemene a předkupního práva ze dne 20. 7. 2020 představuje ze strany zůstavitele právní jednání (srov. § 545 a násl. o. z.), které se vztahuje k jeho výlučnému majetku – právu z věcného břemene váznoucí na nemovitých věcech, jež vzniklo transformací z jeho původního spoluvlastnického podílu na těchto nemovitých věcech. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že do doby zrušení věcného břemene byl z něho vyplývající zisk (nájemné), obdržený zůstavitelem za trvání manželství, součástí společného jmění manželů podle ustanovení § 709 odst. 2 o. z. Věcné břemeno (právo k cizí věci) je věcným právem, stejně jako právo vlastnické, u něhož žádné pochybnosti o možnosti transformace na jiný výlučný majetek jednoho z manželů za trvání manželství nevznikají. Zde lze odkázat na názor bývalého NS ČSSR, který je součástí jeho rozhodnutí Cpj 871, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1972 pod. č. 42/72, který se uplatňuje i za současné právní úpravy majetkových poměrů manželů, a to, že věci získané výměnou za věci, které byly v osobním vlastnictví jednoho z manželů, jsou nadále v osobním vlastnictví tohoto manžela, s tím, že nejde o nabytí nového majetku za trvání manželství, nýbrž o změnu, která nemá vliv na povahu těchto věcí, jako předmětu osobního vlastnictví.
Lze pak dodat, že věcněprávní povaha předmětného plnění ve prospěch zůstavitele podle dohody o zrušení věcného břemene ze dne 20. 7. 2020 (představující transformaci původního oprávnění zůstavitele z věcného břemene zřízeného smlouvou ze dne 10. 12. 2012) jednoznačně vyplývá z ustanovení § 489 o. z. (podle něhož věcí v právním smyslu je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí), resp. § 498 odst. 1 o. z, takže jen stěží by bylo možné akceptovat názor dovolatelky, že jde pouze o právo blížící se nároku na výplatu důchodu (nárok odlišný od práva vlastnického), na které ustanovení o věcných právech použít nelze.
