Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1375/2024, ze dne 29. 7. 2024:
Podle ustanovení § 1486 o. z. odmítne-li dědic dědictví, hledí se na něho, jako by dědictví nikdy nenabyl.
Podle ustanovení § 1487 o. z. odmítnutí dědictví vyžaduje výslovné prohlášení vůči soudu. Dědictví lze odmítnout do jednoho měsíce ode dne, kdy soud dědice vyrozuměl o jeho právu odmítnout dědictví a o následcích odmítnutí (odstavec 1). Uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká (odstavec 2).
Podle ustanovení § 1489 odst. 2 o. z. k odmítnutí dědictví se nepřihlíží, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout. Nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá, nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá.
Úkon odmítnutí dědictví lze učinit kdykoli po smrti zůstavitele, nejpozději však do konce lhůty stanovené v ustanovení § 1487 o. z. Může nastat situace, že dědic odmítne dědictví, aniž by čekal na vyrozumění soudu o dědickém právu. V případě, že je z projevu vůle dědice zřejmé, že si je vědom všech právních důsledků odmítnutí či neodmítnutí, resp. přijetí dědictví, je třeba i toto jeho „předčasné“ prohlášení považovat za závazné a neodvolatelné. V případě pochybností však bude nezbytné – zejména vzhledem k tomu, že důsledky odmítnutí dědictví jsou velmi závažné a nezvratné – aby i takovýto dědic byl následně o svém dědickém právu vyrozuměn (k tomu srov. Občanský zákoník IV. Komentář. Fiala, R., Drápal, L. a kol. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 52). Marným uplynutím lhůty k odmítnutí dědictví právo odmítnout dědictví zaniká a dědic již nemůže dědictví odmítnout. Podle ustanovení § 1489 odst. 1 o. z. se také nepřihlíží k odmítnutí dědictví, dal-li dědic již svým počínáním najevo, že chce dědictví přijmout, a nepřihlíží se ani k projevu vůle, kterým dědic odvolá své prohlášení, že dědictví odmítá nebo neodmítá, anebo že dědictví přijímá (odstavec 2) [obdobně srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018, podle nějž nelze prohlášení odvolat ani v případě dodatečně objeveného majetku].
V projednávané věci z protokolu o jednání u soudního komisaře ze dne 4. 10. 2021 vyplývá, že soud vyrozuměl přítomné (L. R. a M. K.) o jejich dědickém právu a o tom, že mohou do jednoho měsíce ode dne vyhlášení usnesení o potvrzení nabytí majetku spadajícího do pozůstalosti dědictví odmítnout. Dále se v něm podává, že účastníci uvedli, že nehodlají využít lhůtu k vyjádření o odmítnutí dědictví, ani nežádají o její prodloužení, a prohlásili, že dědictví neodmítají. L. R. následně mailem ze dne 8. 10. 2021 adresovaným soudnímu komisaři dědictví odmítla z vážných důvodů (obavy o nemožnost „dostat“ M. K. z bytu zůstavitelky).
Již vzhledem ke shora řečenému v bodě 24. nelze přisvědčit vznesené dovolací námitce, že „pokud pozůstalá dcera uvedla, že o dědictví nemá zájem, je možno toto vyložit tak, že se vzdává svého dědictví, a proto by již neměla v rámci dědického řízení vystupovat jako účastník“, že „toto procesní pochybení nelze zhojit v rámci dokazování před odvolacím soudem, když veškeré rozhodné skutečnosti“ – (pozn.: okolnosti o úmyslném trestném činu M. K. vůči zůstavitelce) – „nebyla pozůstalá dcera oprávněna uvést“, že pokud „odvolací soud připustil tuto novotu“, „poškodil svým postupem práva pozůstalého syna na řádné projednání dědictví“ a „připustil dokazování, které mělo proběhnut pouze v rámci jednání u soudu prvního stupně“.
Nadto, v daném případě odvolací soud (i soud prvního stupně) při posouzení otázky, zda L. R. platně odmítla dědictví a zda na ni mělo být pohlíženo, jako by dědictví nikdy nenabyla, jejíž nesprávnost dovolatel de facto namítá, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1351/2000 publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 99, ročník 2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4391/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 24 Cdo 2832/2018). Za této situace proto nelze souhlasit s dovolatelem ani v tom, vytýká-li zejména odvolacímu soudu „procesní pochybení“ při posouzení návrhu L. R. na doplnění dokazování ve vztahu k dědické nezpůsobilosti M. K., když v tomto ohledu rozhodné okolnosti vyšly najevo sice až v průběhu odvolacího řízení, avšak do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti. Nakonec, již odvolací soud ve svém rozhodnutí dovolateli vysvětlil (bod 10.), že – jak vyplývá z § 28 odst. 1 z. ř. s. – v odvolacím řízení mohou být uváděny nové skutečnosti a důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně.
