Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1183/2024, ze dne 24. 6. 2024:
Z uvedeného vyplývá, že v „nesporném“ řízení o pozůstalosti soud při zjišťování, zda a jaký majetek či dluhy zůstavitel zanechal, vychází nejen z tvrzení a výpovědí účastníků řízení nebo z důkazů jimi navržených, ale také z jiných důkazů potřebných ke zjištění skutkového stavu, než byly účastníky navrhovány (srov. § 21 z. ř. s.).
Získaná skutková zjištění soud posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud je sice povinen zjistit zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), avšak s výjimkou těch aktiv (tj. jednotlivých majetkových hodnot) a těch pasiv (tj. jednotlivých dluhů), které jsou mezi účastníky sporné. Protože se soud u sporných aktiv a pasiv v řízení o pozůstalosti omezuje jen na zjištění jejich spornosti, nesmí provádět další (jiné) dokazování, kterým by tato spornost mohla být odstraněna (a to i kdyby bylo účastníky navrhováno) a které by tak mohlo sloužit jako skutkový základ pro právní posouzení, zda sporné majetkové hodnoty nebo dluhy skutečně zůstaviteli patřily [k tomu srov. například právní názor vyjádřený (byť ve vztahu k předchozí právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, který je však obdobně uplatnitelný i za současné právní úpravy) v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, či v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, který byl publikován v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2015]. Ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. (jakož i ustanovení § 162 odst. 2 věta druhá z. ř. s.) tak uvedeným způsobem omezují (limitují) v pozůstalostním řízení užití obecného ustanovení § 21 z. ř. s.
Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 věta druhá z. ř. s. se přitom rozumí (jak správně uvedl i odvolací soud) rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti.
Nejvyšší soud již ve výše označeném rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, (mimo jiné) vyslovil názor, že soud v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] neřeší (není oprávněn řešit) případný spor mezi účastníky o tom, zda věc, právo nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh skutečně patřily zůstaviteli; zjistí-li, že sepsání věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do aktiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] nebo dluhu do pasiv dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] je po skutkové stránce mezi dědici sporné, soud se omezí – aniž by prováděl jakékoliv dokazování k odstranění této spornosti nebo aniž by již provedené důkazy v tomto směru vůbec hodnotil – jen na zjištění spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví [pozn. nyní pozůstalosti] (výše jeho předlužení) k nim nepřihlíží. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, které bylo publikováno v časopise Soudní judikatura pod č. 57, ročník 1999, v němž dovolací soud uvedl, že v řízení o dědictví [pozn. nyní v řízení o pozůstalosti] soud při zjišťování zůstavitelova majetku a jeho dluhů vychází ze shodných tvrzení účastníků, která poskytují spolehlivý (z hlediska pro rozhodnutí významných skutečností) základ pro právní posouzení, zda určitá věc nebo jiné majetkové právo, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, proto dále dovodil, že stejně jako soud vychází z rozporných tvrzení účastníků (a omezí se v tomto případě jen na „zjištění spornosti“), není důvodu, aby nevzal za svá shodná tvrzení účastníků.
Z uvedeného tedy vyplývá, že soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení není oprávněn řešit spor mezi účastníky řízení o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti. Zůstala-li tak některá z rozhodných okolností stran aktiv či pasiv pozůstalosti mezi dědici zůstavitele po skutkové stránce sporná, postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 172 odst. 2 věta druhá, případně § 173 věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) k nim nepřihlíží. Tím však není dotčeno právo účastníků řízení (dědiců) domáhat se svých práv k tomuto majetku nebo ohledně takových dluhů žalobou mimo řízení o pozůstalost (§ 189 odst. 1 z. ř. s.).
