Rozsudek Okresního soudu v Semilech sp. zn. 10 C 113/2021, ze dne 3. 3. 2022:
V posuzované věci má soud za to, a to ve shodě s pozůstalostním soudem, že obsah závěti a zejm. prohlášení o vydědění z 8. 7. 2020, které zůstavitelka vlastnoručně sepsala a podepsala, představuje takové právní jednání, kdy zůstavitelka uvedla též důvody vydědění. Pro stručnost soud odkazuje na jejich citaci obsaženou v odst. 5 odůvodnění rozsudku, přičemž např. v důvodu, že dle zůstavitelky„ by se i úplně cizí vůči ní choval slušněji než“ žalovaný, lze spatřovat zákonný důvod dle shora citovaného § 1646 odst. 1 písm. b) o. z. Jestliže vyděděný žalovaný zároveň nejen brojí vůči důvodům vydědění, ale sporuje i pravost a platnost závěti, pak jde o situaci, kdy mezi účastníky je spor o dědické právo ve smyslu ust. § 1672 o. z. Nicméně na takto nastolenou situaci, kdy je spor mezi dědicem, který byl vyděděn s uvedením důvodů, a mezi ostatními dědici o dědické právo míří právě ust. § 1673 odst. 2 věta první o. z., tedy podle něj má být k podání žaloby odkázán potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Přitom nerozhoduje, zda vydědění bylo provedeno soukromou listinou, u níž je zpochybňována pravost. Lze poznamenat, že pokud pozůstalostní soud k argumentaci o opačném právním názoru poukazoval na citaci publikace Dědické právo, praktická příručka (podrobněji viz citace odkazu v odst. 3 odůvodnění), pak odlišný názor je kupříkladu publikován v komentáři k občanskému zákoníku (Fiala R., Drápal L. a kol.: Občanský zákoník IV – Dědické právo, C.H.Beck, 1. vydání 2015, str. 474, 475). Zde se tedy soud neshoduje s poučením notářky v pozůstalostním řízení, která odkaz žalobce na podání žaloby odůvodnila tím, že žalobci svědčí slabší dědické právo kvůli pořízení listiny o vydědění soukromou listinou, u níž je pravost zpochybňována. K tomu je třeba dodat, že ust. § 1673 odst. 2 o. z. se vztahuje právě na případy, kdy je sporována vyděděným dědicem, zde žalovaným, pravost a platnost listiny o vydědění, a to i listiny soukromé. Pokud by totiž žalovaný sporoval jen důvody vydědění, jejich existenci či vážnost, nešlo by vůbec o spor o dědické právo ve smyslu § 1672 o. z., a specializovaná úprava osoby odkazované na podání žaloby dle § 1673 odst. 2 o. z. by se neuplatnila. Šlo by případně o spor, zda má takto vyděděný dědic právo na povinný díl či nikoli. Vyplývá to z ust. § 1648, § 1650 a § 1654 odst. 1 o. z. Tedy – vyděděný dědic, který nesporuje pravost a platnost listiny o vydědění, se může stát maximálně věřitelem dědiců, a to v peněžní částce povinného dílu, který by mu příslušel, pokud by byla prokázána situace, že byl vyděděn bezdůvodně. Dědické právo by ovšem takovému dědici nepříslušelo, a nemohl by vůbec být odkázán na podání žaloby o dědické právo (ostatně by ale ani nemohl být žalován), ať už ve smyslu § 1673 odst. 2 o. z. nebo ve smyslu tom, že by soud podle § 1672 o. z. posuzoval právo, resp. slabší důvod k dědění (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soud ČR ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017).
V projednávaném případě tedy soud dospěl k závěru, že nepovažuje za správné poučení notářky o výběru osoby, která měla za této situace žalobu podat. Nejde tudíž o žalobu ve smyslu ust. § 1672 či § 1673 odst. 2 o. z., proto se soud zabýval tím, zda se nemůže jednat o případ určovací žaloby dle § 80 o. s. ř., podle něhož se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Právní zájem na určení – zde dědického práva (resp. na určení, že žalovaný není zákonným dědicem) – je prioritní podmínkou případné úspěšnosti určovací žaloby. V dané věci však nemůže být založen (dán) jen (jelikož nesprávným) odkazem pozůstalostního soudu.
Soud tedy se zabýval ještě tím, zda žalobce může a tvrdí jiný naléhavý právní zájem k podání předmětné určovací žaloby, pokud by byla posouzena vysloveně jako žaloba podle § 80 o. s. ř. Vyzval žalobce (se současným poučením o případném neúspěchu ve věci – § 118a o. s. ř.) ještě i při prvním jednání ve věci samé k doplnění tvrzení o naléhavém právním zájmu na požadovaném určení. Žalobce následně doplnil, že jestliže se v projednávané věci bude rozhodovat v tom směru, zda žalovaný je či není zákonným dědicem zůstavitelky, pak předmětné určení je podstatné i pro to, zda žalovaný bude účastníkem pozůstalostního řízení, nebo jím bude jen v určitých částech – např. ohledně soupisu majetku, příp. v dalších částech, které se týkají nepominutelného dědice, nebo zda vůbec účastníkem takového řízení nebude. Zdůraznil rovněž, že nová úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanském zákoníku umožňuje nad rámec skutkových vylíčení zůstavitele uvádět další důvody k vydědění a těmito podpořit vydědění. Žalobce přitom tvrdí, že zde byl konkrétně nezájem žalovaného o jeho matku (zůstavitelku), že s ní žalovaný nekomunikoval a nenavštěvoval ji.
Ani na základě těchto tvrzení nedospěl soud k závěru, že zde je naléhavý právní zájem dán. Argumentace žalobce by byla adekvátní pouze v situaci, kdy by bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že závěť byla jednak pravá a platná, a jednak, že jsou existentní a pravdivé důvody vydědění, tedy že by žalobě v plném rozsahu vyhověno. Protože však řízení může skončit např. i tím výsledkem, že bude dospěno k tomu, že závěť nebyla pravá a platná (nebo že byla dokonce nicotným právním jednáním, jak namítla strana žalovaná), potom výsledek řízení nemůže dospět do stádia, kdy by byly zcela vyřešeny sporné vztahy účastníků o dědické právo žalovaného, resp. o to, zda mu jako případnému nepominutelnému dědici přísluší alespoň onen povinný díl. Je to proto, že z obsahu rozhodnutí soudu v pozůstalostním řízen, včetně jeho odůvodnění (k tomu blíže zjištění odst. 3 odůvodnění tohoto rozsudku) vyplývá, že je zde další pořizovací listina o vydědění žalovaného. Jestliže by tedy bylo shledáno zejm. nicotným či absolutně neplatným právní jednání vydědění z 8. 7. 2020, mohl by mezi účastníky vzniknout další spor o dědické právo, příp. o to, zda má žalovaný alespoň nárok na povinný díl, a to v důsledku starší listiny o vydědění.
S ohledem na uvedené skutkové a právní závěry tedy soud žalobu zamítl, a to aniž by prováděl další dokazování, které nevrhl zejm. žalobce např. v podobě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a psychologie, lékařskou dokumentací (včetně pitevní) – vše k námitce žalovaného o duševní poruše zůstavitelky a absenci schopnosti projevit faktickou vůli, dále v podobě písmoznaleckého posudku k pravosti podpisu zůstavitelky, jakož i k zůstavitelkou uvedeným důvodům vydědění (výslech svědka [jméno] [příjmení], výslech žalovaného) atd.
