Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2991/2017, ze dne 29. 11. 2017:
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o tom, že se ve sporném řízení nelze s úspěchem domáhat určení neplatnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví pravomocně schválené usnesením soudu vydaným v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení § 482 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník [ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“); srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník], a to z důvodu, že otázku platnosti takové dohody nemůže soud (soudní exekutor) řešit v jiném (než dědickém) řízení ani jako otázku předběžnou, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikaturapod č. 7, ročník 2009;usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 305/2008; rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3400/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 87, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4515/2014, nebo usneseni Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5449/2015) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Pro úplnost je nutné zmínit, že s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu koresponduje i závěr soudu prvního stupně (na nějž odvolací soud „pro stručnost pouze odkazuje“), že dohoda o vypořádání dědictví, kterou by dlužník (jako dědic) uzavřel v úmyslu zkrátit věřitele, může být toliko odporovatelným právním úkonem podle ustanovení § 42a obč. zák. (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 103, ročník 2012). Na tomto závěru ničeho nemění ani námitky dovolatele, že o dohodě dědiců o vypořádání dědictví nevěděl (vědět ani nemohl, jelikož se neúčastnil dědického řízení), neboť lhůta k uplatnění odpůrčí žaloby je v zájmu právní jistoty stanovena jako lhůta prekluzivní (jinak právo zanikne).
