Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4880/2016, ze dne 30. 10. 2017:
Podle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu notářského zápisu.
Notářským zápisem se rozumí listina sepsaná notářem, která splňuje náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [notářský řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „not.ř.“)], a která tak má (srov. § 6 not.ř.) povahu veřejné listiny (srov. § 134 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 63 not.ř. notářský zápis musí obsahovat: a) místo, den, měsíc a rok úkonu, b) jméno a příjmení notáře a jeho sídlo, c) jméno, příjmení, bydliště a rodné číslo, není-li, datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, c) jméno, příjmení, bydliště a datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, d) prohlášení účastníků, že jsou způsobilí k právním úkonům, e) údaj, jak byla ověřena totožnost účastníků, svědků, důvěrníků a tlumočníků, f) obsah úkonu, g) údaj o tom, že byl zápis po přečtení účastníky schválen, h) podpisy účastníků nebo jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků, i) otisk úředního razítka notáře a jeho podpis.
Podle ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. je-li účastníkem někdo, kdo nemůže číst nebo psát, může notář sepsat notářský zápis pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tito svědci musí být přítomni při projevu vůle účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu a při předčítání notářského zápisu a jeho schválení tím účastníkem, v jehož zájmu byli přítomni.
Jsou-li přibíráni svědci úkonu, notář uvede do notářského zápisu důvod jejich účasti, tedy, že účastník nemůže číst nebo psát (srov. § 68 odst. 4 not.ř.). Svědkové úkonu nemusí být účastni celému jednání o obsahu notářského zápisu. Vždy však musí být přítomni při projevu účastníka o tom, co má být pojato do notářského zápisu, při jeho projevu, jímž schvaluje notářský zápis, a v době, kdy se tento účastník seznamuje s obsahem notářského zápisu, tedy v době, kdy mu je notářský zápis předčítán nebo si ho čte, může-li číst (§ 68 odst. 1 not.ř.).
V posuzované věci odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel ze závěru, že „zůstavitel neměl v době sepisu závětí zachovanou schopnost psát“, a tudíž jeho závěti sepsané notářskými zápisy JUDr. Stanislavy Schmiedové ze dne 23. 12. 2002, NZ 256/2002 a ze dne 29. 4. 2003, NZ 54/2003 měly být pořízeny za účasti svědků.
Žalovaná k tomu v dovolání namítá, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k nesprávnému právnímu posouzení zůstavitelovy „funkční schopnosti psaní“. Tato námitka není opodstatněná.
V projednávané věci bylo z obsahu spisu (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel byl pravák a v době pořízení předmětných závětí trpěl v důsledku cévní mozkové příhody pravostrannou hemiparesou (ochrnutím pravé poloviny těla), expresivní afasií a poruchou symbolických funkcí, které způsobily závažné poruchy psaní, čtení, počítání, avšak zachovaly schopnost řeči psané i mluvené rozumět. Jednalo se o ztrátu již nabyté schopnosti komunikovat projevující se navenek poruchou vlastní tvorby mluvené i psané řeči.
Z výše uvedeného je zřejmé, že toto postižení zůstaviteli zcela neznemožňovalo schopnost komunikovat, pouze ho v komunikaci omezovalo, nikoliv však takovým způsobem, aby snižovalo jeho možnost v celém rozsahu vnímat okolnosti pořízení závěti a projevit svou vůli (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2505/2011). S tím koneckonců korespondují i závěry odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), které vycházejí především ze znaleckého posudku MUDr. Vítězslava Pálenského, Ph.D., a (mimo jiné) i skutečnost, že notářka se samotným účastníkem notářské zápisy (bohužel bez pochybností) sepsala. V této souvislosti je na místě poznamenat, že zjištění, zda účastník může psát, provádí notář zpravidla na základě prohlášení účastníka. Pokud se sám domnívá, že účastník psát nemůže, a účastník to popírá (např. právě tehdy, kdy neumí psát a má naučený podpis), notář nemá možnost bez jeho součinnosti provádět jakékoli šetření; takový úkon by měl odmítnout, případně jej provést pod podmínkou, že o svých pochybnostech uvědomí účastníka, poučí ho o následcích takového úkonu a tyto skutečnosti uvede do notářského zápisu (k tomu srov. právní názor vyjádřený in Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. a kol. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 252).
Zůstavitelova schopnost rozumět obsahu provedených úkonů (závětí) a posoudit jejich následky (ovládnout své jednání), k jejímuž prokázání navíc směřuje i podstatná část dovolacích námitek žalované poukazujících na zůstavitelovu „soběstačnost“, však není základem právního posouzení věci soudy nižších stupňů. V projednávané věci je zásadní (podle dovolacího soudu dostatečně prokázané) tvrzení, že zůstavitel v době právního úkonu, jehož se notářské zápisy týkaly, nebyl schopen psát, a to zejména proto, že tuto schopnost po prodělané nemoci nikdy znovu nenabyl a že se svůj podpis pouze naučil napsat levou rukou podle vzoru na kartičce založené v peněžence. Pokud pak dovolatelka ve svém dovolání v tomto směru zpochybňuje správnost skutkových zjištění a vznáší výhrady proti hodnocení důkazů, namítá-li zejména, že zůstavitel byl schopen nejen „podepsat se“, ale i „psát na psacím stroji“, že soudy „nezhodnotily veškeré provedené důkazy a vzaly v potaz pouze tvrzení žalobců“ a že „nevzaly v potaz tvrzení a navržené důkazy žalovanou“, a dovozuje na základě svých vlastních skutkových zjištění odlišný právní názor, že zůstavitel měl zachovánu „funkční schopnost psaní“, uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který je – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. – jediným důvodem, jímž je možné dovolání odůvodnit, a dovolání tak v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolací soud je toho názoru, že již z hlediska gramatického i logického výkladu je třeba schopnost „psát“ vnímat jako komplexní dovednost, nikoliv pouze jako možnost se jednorázově „podepsat“. K tomu podotýká, že „neschopnost psát“ pochopitelně může být vyvolána i dlouhodobou nemocí účastníka, příp. jejími následky (stejně tak jako jeho dočasným zraněním, nevzdělaností apod.). V projednávané věci je proto na místě hodnotit zůstavitele jako „neschopného psaní“, a tedy ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 not.ř. jako účastníka, který – vzhledem k tomu, že nemohl v době pořízení závětí psát – mohl sepsat notářský zápis jen za účasti dvou svědků tohoto úkonu.
Jelikož na notářský zápis sepsaný účastníkem, který nemůže psát, je nutno pohlížet jako na právní úkon výjimečné povahy, notářský řád upravuje jeho obligatorní náležitosti, které musejí být splněny, jinak písemnost nelze považovat za notářský zápis, a tedy ani za veřejnou listinu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze 30. 4. 1976, sp. zn. 4 Cz 34/76, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61, ročník 1977 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4566/2007). Základní náležitost představuje právě požadavek, že tento notářský zápis musí být sepsán pouze za účasti dvou svědků úkonu. Tento postup při sepisu závětí zůstavitele formou notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.) vymezený ustanovením § 65 odst. 1 not.ř. (potažmo ust. § 68 odst. 1 a 4 not.ř. – srov. výše) však dodržen nebyl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že lze souhlasit s dovolací námitkou „nesprávné aplikace ust. § 476c obč. zák.“ potud, pokud soud prvního stupně označil předmětné závěti za neplatné, neboť „nebyly opatřeny podpisy třemi přítomnými svědky“. Jestliže zdravotní překážka zůstaviteli objektivně znemožňuje psát, může sice pořídit rovněž zpřísněnou allografní závěť ve smyslu § 476c obč. zák., avšak to se v posuzovaném případě nestalo. Toto pochybení soudu prvního stupně však napravil již odvolací soud, když v případě předmětných závětí „seznámil při jednání účastníky s právním názorem, že nezbytnost hodnocení schopností zůstavitele číst a psát je z hlediska hypotézy i dispozice norem upravujících formu projevu poslední vůle zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, tedy ustanovení § 476c a § 476d odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 65 odst. 1 notářského řádu, v zásadě stejná“, a správně konstatoval nutnost přítomnosti dvou (nikoliv tří) svědků úkonů.
