Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, ze dne 30. 7. 2018:
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, zda se v případě, zpochybňují-li nepominutelní dědicové důvodnost svého vydědění, aniž by napadali i pravost a platnost závěti zůstavitele, jedná o spor o dědické právo, a lze nepominutelné dědice odkázat k podání žaloby ve smyslu § 170 z.ř.s. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 11.3.2015, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z.ř.s.“).
Podle ustanovení § 1476 o.z. se dědí na základě dědické smlouvy, ze závěti nebo ze zákona. Tyto důvody mohou působit i vedle sebe.
Podle ustanovení § 1642 a § 1643 o.z. jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jejich potomci, nepominutelnými dědici, kterým náleží z pozůstalosti povinný díl. Nepominutelní dědici jsou účastníky řízení o pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jejich povinného dílu (srov. ustanovení § 113 z.ř.s.).
Podle ustanovení § 1646 odst. 1 o.z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.
V projednávané věci zůstavitel pořízením pro případ smrti ze dne 6.8.2014 jednak odkázal (s výše uvedenou podmínkou) veškerý majetek svému synovi žalovanému 1), jednak vydědil své zbylé potomky (žalobce), kteří s důvody pro vydědění uvedenými zůstavitelem nesouhlasí.
Vznikne-li v pozůstalostním řízení spor o dědické právo, tedy na dědictví uplatňuje právo více osob a jejich práva si odporují, odkáže soud toho z dědiců, jehož právní důvod je slabší, aby své právo uplatnil žalobou (srov. ustanovení § 1672 věta první o.z.). Uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. Není-li důvod vydědění uveden, odkáže se k podání žaloby ten, kdo má dědit na jeho místě (srov. ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. a § 168 věta druhá z.ř.s.).
Podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. v případě, že pro vyřešení sporu o dědické právo je třeba prokázat skutečnosti, které jsou mezi dědici sporné, soud usnesením odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví se zřetelem k okolnostem případu jako nejslabší, aby své právo uplatnil žalobou; k podání žaloby určí lhůtu, která nesmí být kratší než 2 měsíce.
Ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. musí být označen dědic, který se odkazuje, aby své dědické právo uplatnil žalobou v občanském soudním řízení, a dědic, který jeho dědické právo popírá a který musí být v žalobě označen za žalovaného. Ostatní dědici, kteří byli soudem vyrozuměni o dědickém právu nebo kteří sami uplatnili u soudu své dědické právo, a jejichž účast v řízení o pozůstalosti nebyla ukončena (samozřejmě včetně těch, kteří tvrzení na žalobu odkázaného dědice podporovali nebo ke sporným skutkovým okolnostem nezaujali žádné procesní stanovisko), mohou (ale nemusí) být v žalobě označeni za žalované; neuvede-li tyto osoby ve výroku usnesení podle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., soud je označí alespoň v jeho odůvodnění.
Výrok usnesení podle § 170 odst. 1 z.ř.s. dále musí obsahovat údaj o tom, čeho se má odkázaný dědic žalobou domáhat. Vzhledem k tomu, že smyslem a účelem žaloby je uplatnění dědického práva, odpovídá požadavku § 1672 odst. 1 o.z. – v závislosti na konkrétní podobě sporu o dědické právo – žalobní petit buď o určení, že žalobce je dědicem zůstavitele (popř. též z důvodu jaké dědické posloupnosti, je-li nepochybné, že mu svědčí dědění ze zákona, a sporné je to, zda má být dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy), nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, popř. že žalovaný (některý z nich) není zůstavitelovým dědicem ze závěti nebo na základě dědické smlouvy (je-li jinak jeho dědické právo ze zákona nepochybné). [srov. Fiala, R., Drápal L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 475.].
Okresní soud v Kutné Hoře usnesením ze dne 2.10.2015, č.j. 24 D 381/2015-79, uložil, aby žalobci podali žalobu na určení, že jsou účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli jako dědici ze zákona, neboť „posouzení, zda byli řádně vyděděni, není posouzením právním, ale jedná se o zjištění samotného skutkového stavu věci“. Dospěl-li soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli k závěru, že mezi dědici vznikl spor o dědické právo, a odkázal-li proto žalobce k podání žaloby dle ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s., nelze jeho postup (jak správně dovodil i odvolací soud) považovat za správný.
Jak vyplývá z výše uvedeného, vztahuje se ustanovení § 1673 odst. 2 o.z., ve spojení s procesněprávním ustanovením § 170 z.ř.s., pouze na situace, kdy v pozůstalostním řízení vznikl spor o dědické právo. Vzhledem k tomu, že nepominutelný dědic (oproti dřívější právní úpravě v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku, účinném do 31.12.2013) již nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. ustanovení § 1654 odst. 1 věta první o.z.), stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců, tudíž mu nesvědčí dědické právo po zůstaviteli.
Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění listinou ze dne 6.8.2014, avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (žalobců) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu ustanovení § 170 z.ř.s. odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení „založit žádné právní účinky“, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. I kdyby byla určena nedůvodnost vydědění žalobců listinou ze dne 6.8.2014, ničeho by to na okruhu dědiců zůstavitele, který byl určen závětí, nezměnilo.
V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu ustanovení § 170 z.ř.s., ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř. svůj naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení § 113 z.ř.s. se nepominutelný dědic stává účastníkem řízení
o pozůstalosti, jde-li v něm mimo jiné o vypořádání jeho povinného dílu. V části pozůstalostního řízení, v níž se poté vypořádání povinného dílu řeší, se soud (soudní komisař) zabývá také případnou otázkou postavení nepominutelných dědiců v rámci pozůstalostního řízení. Vzhledem k tomu, že procesní postavení nepominutelných dědiců je tak zajištěno samotným ustanovením § 113 z.ř.s., dospěl dovolací soud k závěru, že žalobci nemohou mít na jimi požadovaném určení účastenství (postavení) v pozůstalostním řízení po zůstaviteli naléhavý právní zájem a odvolací soud správně žalobu pro tento nedostatek zamítl. Na uvedeném závěru přitom nemůže ničeho změnit ani okolnost, že žalobci podali „žalobu na určení“ na základě nesprávného a (s ohledem na výše uvedené) právně neúčinného „odkazu“ pozůstalostního soudu (soudního komisaře). Uplatnili-li žalobci své právo na povinný díl v pozůstalostním řízení po zůstaviteli, stali se ve smyslu § 113 z.ř.s. účastníky (zákonem stanovených částí) pozůstalostního řízení „bez dalšího“.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že žalobci se jako nepominutelní dědicové zůstavitele mohou [nejsou-li jejich práva na povinný díl (jako v projednávané věci) uspokojena v rámci pozůstalostního řízení např. rozhodnutím nebo dohodou o vypořádání povinného dílu] ve smyslu ustanovení § 1654 odst. 1 o.z. domáhat žalobou vůči dědicům zůstavitele (žalovaným) plnění spočívajícího ve vyplacení povinného dílu v penězích (případně jiným dohodnutým způsobem). Soud se ve sporném řízení zahájeném takovou žalobou pak bude jako předběžnou otázkou zabývat tím, zda byli potomci zůstavitele (žalobci) vyděděni po právu či nikoli. K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle ustanovení § 180 odst. 1 z.ř.s., je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného ustanovení § 113 z.ř.s. musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.
