Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5716/2017, ze dne 28. 5. 2019:
Soudní praxe proto již dříve dospěla k závěru, že na uplatnění pohledávky, která byla zajištěna třetí osobou (například ručením, zástavním právem apod.), nemají vliv skutečnosti, že dlužník zemřel a že tu není nikdo, kdo by za jeho dluhy odpovídal, popřípadě že jeho dědici odpovídají za dluhy jen do výše ceny nabytého dědictví (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 26. 1. 1973, sp. zn. 1 Cz 78/72, který byl uveřejněn pod č. 62 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1973), a že pravomocným skončením likvidace dědictví nezaniká podle ustanovení § 175v odst. 4 věty druhé o. s. ř. (ve znění do 31. 12. 2013) ručení, které převzal ručitel k zajištění pohledávek zůstavitelových věřitelů, i když zůstaly při rozvrhu výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku neuspokojeny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, uveřejněný pod č. 16/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 919/2014, uveřejněný pod číslem 76/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 916/2016). Správně také odvolací soud poukázal na to, že dovolatelkou (povinnou) zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3490/2014 (ve spojení s odmítavým usnesením Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1699/15), je ojedinělým rozhodnutím, které je v rozporu jak s předchozí, tak následnou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť – oproti ní – vychází z toho, že zánik závazku způsobuje i subjektivní nemožnost plnění.
