Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 382/2020-II., ze dne 23. 12. 2021:
Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, též právním prostředkem k řešení tohoto sporu.
Dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy je ke dni jeho smrti sporné, jsou aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle § 299 odst. 1 ZŘS, i když předmět úschovy nebyl projednán v řízení o pozůstalosti skončeném pravomocným usnesením o dědictví; v případě svého úspěchu ve věci jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení vydaného podle § 298 ZŘS vydán.
Z citovaných zákonných ustanovení vyplývá, že současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014) rozlišuje dědické právo (definované jako právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní), jež ze zákona (ex lege) vzniká smrtí zůstavitele, a nabytí dědictví, k němuž zpravidla, nikoliv však vždy [jako je tomu v případě, je-li nabytí dědického práva odsunuto na splnění podmínky nebo doložení času, nebo má-li z jiného důvodu dědictví nabýt následný dědic (srov. § 1567 a § 194 z. ř. s.)], dochází rovněž okamžikem smrti zůstavitele. Právní úprava projednání pozůstalosti a nabývání dědictví vychází z principu úřední ingerence státu (ingerence veřejné moci). Ta spočívá v tom, že s nabytím dědictví je spojeno obligatorní pozůstalostní řízení a vydání usnesení o dědictví, jímž se deklarují právní vztahy s účinností ke dni smrti zůstavitele, popř. pozdějšímu dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. V každém případě však platí, že ten, kdo se stal – podle pravomocného usnesení o dědictví – zůstavitelovým dědicem, nabývá celou pozůstalost, tedy i tu její část, která případně nebyla v pozůstalostním řízení projednána (např. pro spornost) nebo známa (a může být předmětem dodatečného projednání dědictví); v tomto ohledu se řízení o pozůstalosti (popř. jeho výsledek) týká také majetku, který z tohoto důvodu nebyl v pozůstalostním řízení z uvedených důvodů projednán.
Ve vztahu k dosud neprojednanému majetku zůstavitele se tedy nadále uplatní závěry soudní praxe, podle kterých zanechal-li zůstavitel více dědiců, jsou dědici v době od smrti zůstavitele až do potvrzení dědictví nebo vypořádání dědiců pravomocným usnesením soudu, považováni za vlastníky všeho majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a z právních úkonů (dnes právních jednání), týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, mají dědici postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice. To, co bylo uvedeno, platí nejen v případě, že se provádí vypořádání celého zůstavitelova majetku. Obdobně to platí i tehdy, jestliže se vypořádání dědictví provádí dodatečně, protože původní řízení o dědictví (dnes řízení o pozůstalosti) bylo zastaveno z důvodu, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty, jakož i v případě, že se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo původní řízení o dědictví (řízení o pozůstalosti) skončeno, objeví nějaký nový (v původním dědickém řízení neznámý) zůstavitelův majetek (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012 sp. zn. 21 Cdo 1305/2010, uveřejněného pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 2013).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (řízení o pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, uveřejněný pod č. 136 ve časopise Soudní judikatura, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2018 sp. zn. 21 Cdo 5366/2016, uveřejněný pod č. 60 v časopise Soudní judikatura, roč. 2019). Byl-li jednou usnesením o dědictví vymezen okruh zůstavitelových dědiců, nemůže být tento (ani v případě zjištění nových skutečností) měněn. Účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví (dnes řízení o dodatečném projednání pozůstalosti) jsou jen ti dědici, kteří jimi byli v původním řízení, popřípadě jejich právní nástupci; to platí rovněž tehdy, vyšlo-li při tzv. dodatečném řízení o dědictví (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti) najevo, že některému z dědiců, který podle dříve vydaného pravomocného usnesení o dědictví nabyl dědictví nebo jeho část, ve skutečnosti nesvědčí dědické právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004 sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné pod č. 88 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4290/2013, uveřejněné pod č. 77 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3274/2017).
Stejně tak Nejvyšší soud vyslovil a odůvodnil závěr, že rozhodnutí o tom, zda je určitá věc předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví (řízení o pozůstalosti) [srov. rozsudek ze dne 27. 11. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1857/2001 nebo rozsudek ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1869/2003]. Spor o tom, zda součástí dědictví po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci. To platí bez ohledu na to, zda vedle žalobce je více dědiců, anebo zda je žalobce jediným univerzálním dědicem. Není neobvyklé, že u soudu je podána žaloba na určení, že určitá osoba byla ke dni své smrti vlastníkem určité věci, aniž by bylo zahájeno řízení o dodatečném projednání dědictví (řízení o dodatečném projednání pozůstalosti), zvláště je-li tu jiná osoba (nedědic), která má za to, že ona je vlastníkem sporné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004 sp. zn. 22 Cdo 1826/2004); jen tak totiž bude postaveno najisto, že součástí dědictví po zůstaviteli tato pohledávka (věc) je (srov. odůvodnění již uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3274/2017).
Z uvedeného vyplývá, že pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (§ 299 odst. 1 z. ř. s.), nejenže žalobci zakládá právo, aby mu soud vydal předmět úschovy, ale současně ve vztahu mezi účastníky a pro všechny orgány závazně (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.) řeší otázku, kterému z účastníků svědčí (vlastnické nebo jiné) právo k předmětu úschovy. Je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Jediný dědic nebo více dědiců (jako nerozluční společníci) zůstavitele – jimiž se stali na základě pravomocného usnesení o dědictví – jsou k vedení takového sporu věcně (aktivně nebo pasivně) legitimovaní. Skutečnost, že předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti projednán, zde nemůže být argumentem odůvodňujícím závěr o nedostatku věcné legitimace dědiců, neboť k projednání předmětu úschovy v řízení o dodatečnému projednání pozůstalosti dojde až v případě, že bude žalobě dědiců o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy vyhověno, popř. bude-li taková žaloba podaná proti dědicům zamítnuta, protože soud dospěl k závěru, že právo na vydání předmětu úschovy (vlastnické právo k němu) svědčí jim. Projeví se pouze v tom, že v rozhodnutí o žalobě podané dvěma a více dědici soud uloží žalovanému (žalovaným) povinnost souhlasit s vydáním předmětu úschovy „dědicům po zůstaviteli XY“; tam, kde zůstavitel má jednoho dědice, lze nahradit souhlas s vydáním předmětu úschovy přímo tomuto dědici.
Lze proto uzavřít, že je-li vydání předmětu úschovy spojeno se sporem účastníků o tom, zda předmět úschovy náleží do dědictví po zůstaviteli, je žaloba o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy (obdobně jako žaloba na určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, resp. v takovém případě místo ní) též právním prostředkem k řešení tohoto sporu. Dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, jsou tedy aktivně věcně legitimovaní k podání žaloby o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., i když předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti, skončeném pravomocným usnesením o dědictví, projednán; v případě svého úspěchu ve věci jsou též oprávněni k tomu, aby jim byl předmět úschovy na základě usnesení vydaného podle ustanovení § 298 z. ř. s. vydán.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatel nedůvodně namítá, že „tomuto řízení musí předcházet řízení o určení toho, zda byl autor ke dni své smrti vlastníkem díla“, že „teprve poté může proběhnout dodatečné dědické řízení o tom, kdo je dědicem díla, a tak by byla teprve vyřešena otázka aktivní legitimace k podání žaloby o nahrazení souhlasu s vydáním úschovy“ a že „soudy neměly pravomoc nahradit výsledek dědického řízení o tom, kdo je dědicem díla … a komu ze žalobců vlastně náleží aktivní legitimace ve sporu“. Z podaného výkladu se podává, že v řízení o žalobě o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy podle ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s. podané dědici zůstavitele, jehož vlastnické právo k předmětu úschovy ke dni jeho smrti je sporné, není řešena ani otázka, kdo je dědicem zůstavitele, ani otázka, který z dědiců předmět úschovy z dědictví nabyl, a že rozhodnutí o žalobě, jakož i následnému vydání předmětu úschovy dědicům nebrání, že předmět úschovy nebyl v řízení o pozůstalosti projednán. Žalobci jako dědici zůstavitele K. S., jimž bylo nabytí dědictví potvrzeno pravomocným usnesením o dědictví, jsou tedy k podání žaloby o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy aktivně legitimovaní.
