Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2203/2017, ze dne 24. 10. 2017:
Za situace, kdy povinná zemřela po nařízení exekuce, bylo třeba rozhodnout o procesním nástupnictví. Listinou ve smyslu ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř., která prokazuje přechod povinností, jež smrtí zůstavitele nezanikly, na právního nástupce (dědice), je pravomocné rozhodnutí o dědictví. Jestliže usnesením Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 12. 2010, č. j. 21 D 1161/2008-145, jež nabylo právní moci dne 26. 12. 2010, bylo rozhodnuto, že dědici zemřelé povinné H. K. jsou A. J., K. H. a J. K., závěr odvolacího soudu, že tito tři dědicové vstupují do řízení na místo zemřelé, je správný. Nutno poznamenat, že v době, kdy bylo rozhodnutí o dědictví doručováno, J. K. ještě nebyl zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Zpochybnila-li dovolatelka exekuční titul – notářský zápis, pak je třeba připomenout, že při rozhodování o procesním nástupnictví není místa pro řešení otázek spojených s rozsahem odpovědnosti dědice za vymáhaný dluh. Rozsah odpovědnosti povinného za vymáhaný dluh zůstavitele se může stát toliko předmětem řízení o zastavení exekuce [§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] – k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 20 Cdo 982/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2169/2010; obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 245/2004.
