Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1087/2015, ze dne 28. 1. 2016:
Jak je zřejmé z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, z výše uvedených judikaturních závěrů sice vycházely, avšak je jim třeba vytknout, že je v projednávané věci nesprávně aplikovaly, pokud dovodily, že žalobce byl účastníkem (byť části) dědického řízení po zůstavitelce a že se tudíž může domáhat nápravy cestou řádných a mimořádných opravných prostředků (nikoliv žalobou na ochranu oprávněného dědice). Žalobce totiž nebyl účastníkem celého dědického řízení po zůstavitelce, zejména se neúčastnil vydání konečného rozhodnutí ve věci, neboť soud v řízení pokračoval bez zřetele na tohoto dědice z důvodu, že ve stanovené lhůtě nepodal řádnou žalobu podle § 175k odst. 2 o.s.ř. Právě od okolnosti, zda dědic (žalobce) byl účastníkem dědického řízení v době vydání usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), se odvíjela jeho možnost podat řádný či mimořádný opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí. Jelikož v posuzované věci nebylo žalobci usnesení o dědictví ani doručováno, je zřejmé, že se nemohl úspěšně domáhat nápravy jinak než postupem podle § 485 obč. zák.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že pro řízení o vydání dědictví oprávněnému dědici je pak zásadní změna poměrů, ke které došlo po právní moci usnesení o dědictví, a to předložením pozdější závěti zůstavitelky ze dne 14.9.2009 (srov. § 480 odst. 1 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na chybném právním posouzení otázky uplatnění nároku oprávněného dědice (účastníka pouze části dědického řízení po zůstaviteli) na vydání dědictví podle ustanovení § 485 obč. zák.
