Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2982/2021, ze dne 27. 4. 2022:
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněném pod číslem 63/2011 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že rozhodnutí vydané podle ustanovení § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim jako pohledávka promlčená.
V poměrech posuzované věci uvedený závěr znamená, že povinná byla sice v insolvenčním řízení osvobozena od placení zbytku pohledávek, včetně pohledávky nyní exekučně vymáhané oprávněnou, avšak její manžel jakožto solidární dlužník a současně (ve znění citované judikátní věty) jiná osoba, která měla vůči povinné pro tuto pohledávku právo postihu, se neoddlužil (před skončením insolvenčního řízení zemřel), a tudíž se mj. od uvedeného závazku neosvobodil podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona. Jeho dluh byl (resp. musel být) za této situace zahrnut do pasiv dědictví, přičemž povinná takový závazek v dědickém řízení převzala (na základě dohody dědiců).
Nemohl-li výsledek insolvenčního řízení proti povinné mít vliv na existenci dluhu jejího manžela (solidárního dlužníka), nelze považovat závěry odvolacího soudu ohledně výsledku prioritního insolvenčního řízení a koncepce jedné a téže pohledávky ve vztahu k solidárním dlužníkům za správné, odpovídající ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
