Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3757/2014, ze dne 22. 4. 2015:
Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. 25 Cdo 36/2004, publikovaném též v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3433, sv. 33, uvedl, že chybné posouzení podmínek účastenství v dědickém řízení mající za následek, že s poškozeným nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, není nesprávností úředního postupu, nýbrž nesprávností samotného rozhodnutí o vypořádání dědictví. I v takovém případě je podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu, aby toto rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3916/2011).
Podle § 175q odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 soud v usnesení o dědictví a) potvrdí nabytí dědictví jedinému dědici, nebo b) potvrdí, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo c) schválí dohodu o vypořádání dědictví nebo dohodu o přenechání předluženého dědictví k úhradě dluhů, nebo d) potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě. Dle ust. § 175q odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 pokud soud usnesením dohodu o vypořádání dědictví neschválí, může v řízení pokračovat až po právní moci tohoto usnesení.
