Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 683/2006, ze dne 14. 9. 2006:
Podle ustanovení § 474 odst. 1 obč. zák. nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle ustanovení § 115 obč. zák. domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč. zák. se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti nebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení otázky trvalosti povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem (vycházel ze závěru, že „soud prvního stupně neopomenul zjištění vyplývající ze svědecké výpovědi H. S., když i okresní soud připouští, že jmenovaná byla s největší pravděpodobností intimní přítelkyní zůstavitele s tím, že tato skutečnost sama o sobě nevylučuje existenci společné domácnosti žalobkyně se zůstavitelem“; že „o tom, jaká byla perspektiva trvání vztahu mezi zůstavitelem a žalobkyní, s ohledem na uvedený další vztah zůstavitele, lze nyní jen spekulovat, existence tohoto jiného zřejmě intimního vztahu zůstavitele však bez dalšího automaticky nevylučuje trvání společné domácnosti zůstavitele a žalobkyně ke dni jeho úmrtí“) v daném případě aplikoval i interpretoval ustanovení § 115 a § 474 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou judikaturou soudů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska této právní otázky, nemůže mít zásadní význam.
