Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 627/2001, ze dne 23. 1. 2002:
Podle § 474 odst. 1 ObčZ, nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.
Podle § 115 ObčZ domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
Společnou domácností ve smyslu § 115 a § 474 odst. 1 ObčZ se rozumí podle ustálené judikatury soudů soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují např. občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje např. jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.), nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Skutkový závěr o tom, že žalobkyně žila se zůstavitelem ve společné domácnosti, že spolu hospodařili a že žalobkyně pečovala o společnou domácnost, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z výpovědí žalobkyně, žalované, svědků S. M., Š. M., L. Č. a A. B. a listinných důkazů, které zhodnotil způsobem vyplývajícím z § 132 OSŘ. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil, proč nevycházel z výpovědí svědků M. T., J. T., P. Š. a A. Š. a proč nezopakoval výpověď svědka M. Z. Protože z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že nepominul žádné skutečnosti, které by v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, a že v hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti není logický rozpor, má uvedený závěr oporu v provedeném dokazování. Poukazuje-li dovolatelka na výpovědi svědků A. B., M. T., A. Š. a P. Š., a uvádí-li, že listinné důkazy (zpráva Obecního úřadu v L., ohlašovny Obecního úřadu v L. a chorobopis zůstavitele) se nemohou „objektivně vyjádřit ke skutečnému obsahu vztahu žalobkyně a zůstavitele“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě není způsobilým dovolacím důvodem.
