Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4242/2010, ze dne 30. 8. 2012:
Domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§ 115 občanského zákoníku).
Nedědí-li manžel, partner ani žádný z rodičů, dědí ve třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele (§ 475 odst. 1 občanského zákoníku).
Společnou domácností se ve smyslu ustanovení § 115 a 475 odst. 1 občanského zákoníku rozumí – jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 9.3.1967 sp. zn. 5 Co 54/67, které bylo uveřejněno pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 10.6.1982 sp. zn. Cpj 163/81, která byla uveřejněná pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.2.2002 sp. zn. 26 Cdo 463/2000, který byl uveřejněný pod č. 44 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 436/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.8.2008 sp. zn. 21 Cdo 29/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2009 sp. zn. 21 Cdo 1622/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.2010 sp. zn. 21 Cdo 2013/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 3233/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.2.2012 sp. zn. 21 Cdo 4795/2009) – soužití dvou nebo více fyzických osob, které spolu žijí trvale a které společně uhrazují náklady na své potřeby. Společná domácnost zpravidla předpokládá společné bydlení v jednom nebo více bytech nebo domech (k naplnění jejích znaků proto nepostačují například občasné návštěvy); výjimka z tohoto pravidla je možná jen tehdy, jde-li o dočasný a přechodný pobyt jinde z důvodu léčení, návštěvy příbuzných, výkonu práce apod. Jde o spotřební společenství trvalé povahy, a proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb (nepostačuje například jen příležitostná výpomoc v domácnosti, společné trávení dovolených apod.) a v němž společně a bez rozlišování hospodaří se svými příjmy. Spolužijící fyzická osoba musí žít ve společné domácnosti tak, jako by byla členem rodiny; vyžaduje se, aby pečovala o společnou domácnost (obstaráváním domácích prací, udržováním pořádku v bytě, obstaráváním prádla a údržby šatů, přípravou jídla apod.) nebo poskytovala prostředky na úhradu potřeb společné domácnosti anebo aby byla odkázána výživou na zůstavitele.
Odvolací soud při posouzení povahy soužití žalobkyně se zůstavitelem z výše uvedených závěrů vycházel. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud dovodil, že nevylučuje soužití ve společné domácnosti to, že její členové bydlí ve více bytech, ovšem jen tehdy, jestliže spolu opravdu trvale žijí a jestliže společně uhrazují náklady na své potřeby. Na základě provedených důkazů pak odvolací soud dospěl (stejně jako soud prvního stupně) ke skutkovému zjištění, že žalobkyně a zůstavitel od roku 2007 (po odstěhování žalobkyně z domu zůstavitele) spolu trvale nežili v jednom nebo v obou předmětných domech, ale že žili „každý zvlášť ve svém domě jako sousedi a blízcí přátelé“. Protože dovolatelkou označená otázka nebyla – s ohledem na uvedená skutková zjištění soudů – pro právní posouzení věci rozhodná (ostatně, odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů), nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska této otázky ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
